Pozemské přání

„A hele padá hvězda!“

„Tak rychle! Něco si přej.“

Ale co? Šťasten jsem, tak jak lidem se nezdá.

Snad nejsem už ani člověkem.

Proč přivíráš oči a skrýváš své slzy?

Proč přeletěl přes tvář tvou ruměnec?

Smíchem se dusíš a polykáš vzlyky,

přetvářku svou ani netajíš...

Jen párkrát se zastavit a prohlédnout na nebe,

viděl bys, ó ano, na sebe.

Na svoje intriky a své klamy.

Na život za zdí, však pod hvězdami.

Viděl bys pláč a viděl bys hoře...

viděl bys ještě dál než je možné.

Viděl bys stíny a zpěněná moře,

drtivé toky řek a ukrutný sníh.

Spatřil bys zemi, jež brání se tvorům

co neumí spolu s ní žít.

„Tak co si přát?“ ptáš se věčně.

Vidět? Kdepak.

Raději zalézt do ulity, slepým se stát.

Člověk, ten raději nevidí...

Což nebylo by lépe tu bez nich? Bez lidí?!