Láskyplní

21. 5. 2012

Eliška

Řekl mi: „Lásko voníš deštěm...“ V první chvíli jsem se chtěla otočit a odejít, ale pak mi blesklo hlavou, že je to vlastně docela roztomilé i s přihlédnutím k tomu, že jsme byli oba promočení na kůži. Vlhké tričko se mu lepilo na lopatky a tvořilo na zádech nepatřičné varhánky. To mé bylo přilepené na prsa, studilo a měla jsem chuť ho ze sebe okamžitě shodit.

Když mě chytl kolem pasu a do ucha zašeptal ta tři slova, tak mi při druhém pokusu o pochopení proběhlo hlavou jediné.

Skousla jsem si dolní ret a podívala se mu do očí a na rty. Pochopil. Nebo spíš měl už předtím stejný nápad. Rozběhli jsme se k nám do bytu.

Když jsme ten večer leželi v posteli oba ještě vyhřátí z vany a příjemně utahaní, na mysl mi přišlo zvláštní poznání. Vlastně ani ne zvláštní, jako spíš překvapivé. Bylo mi celý ten den tak krásně, že jsem si začala představovat jaké to bude za pár let.

A v tom momentu mi došlo, že počítám s tím, že spolu zůstaneme. Že s ním chci zůstat. Předtím jsem vždy přemýšlela jen nad tím, kde budu já a ne kde budu já a s kým zrovna budu. Vždy to byla jen neurčitá tvář, ale toho večera to byl Marek.

Marek

Už si ani nepamatuju, kdy jsme se poprvé potkali. Je to dávno. Seznámila nás její kamarádka, která v té době chodila s mým bráchou.

To byla Eliška vlastně ještě malá holka a já zas malej kluk. Holky mě nezajímaly. Daleko víc mě bral fotbal a chlast. Už tenkrát se mě snažila usměrňovat. Tloukla mi do hlavy, že běhání za balónem není všechno a že vysedávání v hospodě není ani ku zdraví, ani ku prospěchu ve škole. A ještě to leze do pěněz. A navíc v té době byl pro mě i ilegální.

Částečně jsem ji poslouchal. Začal jsem jezdit na kole a postupem času se z toho stala druhá nejdůležitější věc v mém životě.

Trvalo mi hezky dlouho než jsem se dokopal a zkusil štěstí v té první. Hlavně to chtělo dobré načasování.

První schůzka? Přesně před dvěma lety. Proto ta bláznivina při průtrži mračen. Piknik a kino. Přesně jako tenkrát. Když přede mnou seděla na hřišti na houpačce, vlasy jí poletovaly kolem hlavy a bláznivě se kroutily na všechny strany přál jsem si, abych ji tak mohl pozorovat věčně. Ten den mi zakázala fotit. A tak ji už rok pozoruju každé ráno.

Eliška

Společný byt byl jeho nápad a mě připadal jako dobrý. Kolej mě unavovala a s cizími lidmi se mi na privátě bydlet nechtělo. Kupodivu to bylo soužití velmi harmonické. Netvrdím, že jsem se nikdy nehádali, ale nikdy moc dlouho. Nejdéle týdne. Odmítla jsem jet na jejich rodinnou dovolenou. On na naši taky nejezdil. Můj argument, že nepatřím do rodiny nakonec razantně odmítla Markova maminka a pro jistotu pozvala i mé rodiče.

Byl to úžasný týden i když zpočátku trochu podivný.

Marek

Na první výročí dočista zapomněla. Prvních pár měsíců počítala jak dlouho to s ní ještě vydržím. Já se jen smál. Ještě čtrnáct dní předem si dělala srandu, že se zákonitě musíme rozejít, protože tak dlouho s ní nikdy nikdo nebyl.

Ráno se divila nachystané snídani a pozvání na oběd. Ptala se, co slavíme, jestli jsem prý dostal práci, či co. Za hodinu mi volala, že je hloupoučká! Až když vytáhla na přednášce diář a vypadla na ni kartička ode mne, všechno jí docvaklo. Uvařila výbornou večeři, ale i tak jsme ji málem nedojedli.

Eliška

Nejhorší byl první dárek k narozeninám. Měl je hrozně brzo a já prostě netušila, co bych mu měla dát. Přemýšlela jsem nad tím celou věčnost. Nakonec dostal lístky na koncert své nejmilejší kapely. Ten večer, když jsme se vraceli z hospody, jsme spolu poprvé spali. Druhý den ráno odmíl vylézt z mojí postele a nakonec jsme nevystrčili nos z pokoje celý den. Dodnes nechápu jakto, že jsme za celou dobu jedinkrát nešli do koupelny.

Marek

První prázdniny byly drsné. Věděli jsme, že se uvidíme málo, protože se nám různé akce různě křížily, ale mysleli jsme si, že jsme připravení. Nebyli.

Protelefonovali jsme majlant, když jeden mluvil z Anglie a druhý ze Švédska nebo Francie a Rumunska, ale nedalo se nic dělat. Každou minutu, kterou jsme strávili spolu jsme od sebe nebyli dál než metr. Nekecám. Leda když šel jeden do koupelny, druhý čekal za dveřma.

Na konci září jsme spolu začali bydlet. Zkouška dospělosti. První měsíc byl tragický, ale ustáli jsme to. To bylo podruhé, co jsem jí musel rozmlouvat rozchod. Poprvé to bylo právě před prázdninama. Tvrdila, že je to nesmysl, když se stejně skoro neuvidíme.

Eliška

Už jsem začala usínat, když se zeptal. Bylo to jen pár minut po tom zvláštním objevu, že s ním chci zůstat. Do ticha rušeného jen mým oddechováním a jeho tlukotem srdce se ozvalo: „Nechceš si mě vzít?“

Napřed jsem se chtěla začít smát.

Marek

Skoro spala. Zavřená víčka. Řasy jemně spočívající na tvářích. Rty zvlněné do úsměvu. Prostě jsem to vypálil. Bez přemýšlení. Viděl jsem jak se zarazila a prudce otevřela oči. Já sám jsem se té otázky lekl a tep mi jednou vynechal, stejně jako se mi zatajil dech. Podívala se na mne a já se teprve v tom okamžiku začal bát.

Eliška

„Myslíš to vážně?“ Asi jsem měla hodně podezíravý tón. Zvedl obočí, ale i tak bylo vidět, že je z toho víc v šoku než já. Po hrozně dlouhé době se zase nadechl a pomalu přikývl.

Usmála jsem se a políbila ho. Hlavou mi proběhlo, že nejspíš blázním, ale pak jsem si vzpomněla na tu myšlenku, teď zasunutou někde v koutě a napadlo mě. „Proč ne.“

Marek

Nevěřil jsem svým uším. Když mě políbila myslel jsem, že odmítne, ale to ona neudělala. „Takže ano?“ Prostě jsem se musel zeptat znovu. „Ano.“ zašveholila a usmívala se u toho od ucha k uchu. Dvojnásobné: „miluju tě,“ bylo poslední, co se srozumitelně ozvalo.