Blázni

„Běž si lehnout. Teď už je hlídka na mě.“ řekl Peter a snažil se, aby to znělo mile.

„No jo, tak dobrou.“ zvedala se skleslá Helen. Taky ji tady mohl nechat chvíli sedět s ním. Proč se k ní chová tak neurvale, nic mu přece neprovedla. Zalezla do svého stanu a rožnula baterku. Spala tam sama a tak se nemusela bát, že někoho vzbudí. Našla si pyžamo a pomalu se začala svlékat.

Jak se tak díval na její siluetu, uvědomoval si, jak moc ho její tělo přitahuje. V lesíku za ním něco zašramotilo, a on se ohlédl. Pokračoval pohledem přes celé tábořiště zpátky až k Heleninu stanu. Nejradši by šel hned za ní a vzal si ji. Schoulil by její hebké, pružné tělo do svého objetí a už nikdy by ji nepustil. Zvedl se a odcházel raději na opačnou stranu. Doposud jej žádná žena tak nepřitahovala a on nechtěl riskovat své sebeovládání. Znovu si vybavil její dlouhé hnědé vlasy, jak kolem ní tančily v horském větříku a vůni, která se kolem ní vznášela. Zastavil se a otočil se zpátky. Musel se podívat na to krásné tělo, které bude zítra opět nabaleno do tří vrstev neforemného oblečení. Představil si ji v dlouhých, černých, přesně padnoucích šatech a musel se pousmát. Asi by ji nikdy nedonutil se do nich obléci. Zvedl očí k jejímu stanu, ale ta tolik uchvacující silueta už byla ta tam. Helen vypnula světlo a zavrtala se do spacáku. Peter svěsil hlavu a pokračoval v chůzi.

Takový pocit mu byl zcela cizí. Vždycky se považoval za muže schopného racionálně uvažovat ve všech aspektech života, sex nevyjímaje. Tedy alespoň žádná z jeho dosavadních přítelkyň ho nepřipravila ani o rozum ani o slova. Dlouho si to v hlavě přehrával a než mu zapípaly hodinky, ani se necítil ospalý.

„Franku vstávej.“ budil ho už skoro pět minut. Ten se však ani nehnul. „Sakra Franku! Máš hlídku!“ Kdyby teď někdo do tábora přišel, neměl by jeho obyvatele kdo vyburcovat. „Doprčic chlape!“ už skoro zařval Peter a Frank konečně otevřel oči.

„Co je?“ zahuhňal ospale.

„Máš hlídku pitomče.“ odpověděl Peter, zatímco už si vysvlékal mikinu.

„Jo ahá?“ začal se konečně štrachat ven Frank.

„Ne abys tam usnul!“ varoval ho Peter už zachumlaný ve spacáku.

„Jo a kdo jde po mě?“ zacouval ještě zpátky Frank.

„Kelly a pak Jenny. A nefouká.“ hlesl Peter.

„Jo dík. Dobrou.“ odtušil Frank zavírajíc stan.

„Dobrou“ zahuhňal Peter v polospánku.

Ještě byla tma, když vylézal ze stanu. Rozhlédl se tábořištěm a zamával Jenny sedící na okraji stanů opřená o strom. Usmála se a mávla mu zpátky. Přešel ke stanu se zásobami a začal si chystat snídani. Když venku začínalo svítat, seděl už venku u ohniště a snažil se rozfoukat žhavé uhlíky.

„Dobré ráno.“ ozvalo se za ním tichounce, jakoby šeptem a jemu okamžitě začalo bušit ve spáncích. Olízl si najednou vyschlé rty a snažil se udržet své pocity na uzdě. Otočil se k ní a usmál se. „Dobré“ hlesl přiškrceně. Helen vplula do stanu. To mě fakt tak nesnáší, že se šklebí, jako by sežral citron? Vždyť ji skoro nezná. Co všechno může způsobit pár kilo navíc. Byla si moc dobře vědoma toho, že potřebuje trochu shodit. Tedy ne, že by nebyla horní polovina jejího těla štíhlá, jenže ta dolní to s úspěchem dorovnávala. A dokonce ani obličej nebyl přímo kostnatý, jenže se toho zaboha nemohla zbavit. V dobře padnoucích kalhotách to dokonce nebylo ani tak hrozné, problém byl ovšem najít dobře padnoucí kalhoty.

Vylezla ven a sedla si k už hořícímu ohni. Sluníčko se vyšplhalo na obzor a rychle stoupalo výš. V okolních stanech se probouzel zbytek party a pomalu se soukal ze svých spacáků.

„Kam dneska vyrazíme, Petre?“ zeptala se Jenny, která ukončila svou hlídku a teď chroupala müsli opřená o jednu ze stanových tyčí.

„Nevím, nedíval jsem se.“ zamumlal.

„Mě napadlo, že bychom se mohli mrknout támhle nahoru.“ ozval se Frank a ukazoval přitom na horský štít vysoko nad údolím.

„Tam za den nedojdeme. Chtělo by to přenést stany. Ale schůdný to je.“ přitakal Paul

„Tak jo! Kolik by nás šlo?“ nadšení z Franka jen tryskalo. Helen zvedla hlavu od jídla a dívala se kdo všechno půjde. Osobně by se tam ráda mrkla, ale nechtěla být klukům na obtíž. Peter se na ni po očku díval, a doufal, že půjde taky.

„A just že jdu, já mu ukážu zač je toho loket.“ pomyslela si Helen, když viděla jeho výraz. Usmál se od ucha k uchu, a Helen blesklo hlavou, jestli už někdy viděla pohrdlivější výraz. Sedm holek a tři kluci se rozhodli zůstat a udělat si nějaký lehčí výlet. Sedm kluků a ona se jali balit zásoby a vše potřebné. Cestu si rozplánovali na tři dny. Bylo tam i pár slabších článků a tak si oddychla, že určitě nebude nejpomalejší. Peter s Mikem zrovna balili jídlo když vešla dovnitř. Stáli k ní zády a tak si jí nevšimli.

„Kolik vůbec máme externích stanů?“ zeptal se Mike a hodil si do batohu křupky a hrst müslu tyčinek.

„No, máme jeden pro dva a pár pro tři, hold někdo bude muset spát s Helen“ kéž bych to byl já...

„Neboj, ty to nebudeš!“ vybuchla a odstrčila ho od stolku.

„Ale ne. Tak sem to nemyslel, promiň. Jen, … promiň“ to fakt nemohl říct nic míň debilního?? Měl chuť si vrazit. Raděj zmlkl a vycouval ze stanu pryč.

Stoupali pořád výš do kopce. Pomalu řídl a chládl vzduch, ale i tak bylo dost vedro. Nefoukalo. Ze všech lil pot, ale nejvíc dal prudký výšlap z batohem na zádech zabrat Helen, ale držela se.

„Nechceš pomoct?“ozvalo se nad ní a jí se na chvilku rozzářily oči, než si uvědomila, že si z ní Peter utahuje.

„Vypadám snad na to?“ odsekla.

„Jo vypadáš.“ zvolil přísný tón, kterým ji chtěl přesvědčit o opaku, jako malé dítě, ten se však minul účinkem.

„Strč si tu svou pomoc někam.“ zasyčela a předešla ho. Lepší výhled si snad ani nemohl přát.

„Uděláme si přestávku.“ zavelel v ten moment zepředu Thomas a Peter zaúpěl.

„Kam teď? Doprava nebo doleva?“ zeptala se Helen

„Doprava.“ odpověděl Filip bezmyšlenkovitě.

„Díky. Tak ahoj nahoře.“ kývla a pokračovala bez odpočinku dál.

„Neblbni. Počkej!“ zavolal za ní Peter. Nezastavila a ani se neohlídla. „No nic, tak se uvidíme asi až nahoře v tábořišti. Zatím.“ prohodil ke klukům a vyrazil za ní.

„Magor.“ utrousil Paul

„Jo, do ní.“ dodali zaráz Frank s Mikem

„No tak jim necháme kapku náskok, co hoši?“ přisadil si Thomas a všichni se rozchechtali.

„Co blázníš? To, že nemáš chodit po horách sama, ti nic neříká?“ dohnal ji konečně Peter

„Nepoučuj.“ odsekla

„Budu, dokud budeš blbnout.“ zvýšil hlas.

„Já neblbnu, jdu!“ cedila Helen skrz zuby.

„Ale šlas sama. Dlouho. Blbneš.“ pokračoval ve své litanii Peter.

„Hele zmlkni, nebo si na ně počkej.“ odpálkovala ho a zrychlila.

„No tak, kam ženeš?“ nedal se.

„Pryč od tebe pitomče. To ti eště nedošlo?“

„Stůj uženeš se.“ chytil ji za ruku. Škubla sebou a ohnala se po něm. „Pusť mě sa...“ Ztratila rovnováhu a přistála mu do náruče. Byl zrovna zapřený o velký balvan.

„Být to kapánek výš, letíme oba.“ zašeptal. Tep mu bušil ve spáncích, ne jenom ze strachu.

„Neměl si na mě sahat.“ zaprskala

„Promiň, že sem tě nenechal sletět.“ přehrával Peter.

„Vždyť to byla tvoje vina!“ pěnila Helen.

„To má být děkuju?“ na tváři mu hrál úšklebek.

„Ne, a pusť mě, sakra.“ Zavrtěl hlavou. Začala sebou kroutit a vrtět se. Přechytl, ale nepustil ji. Netušila, jak moc narušuje jeho sebeovládání. Na tváři se mu rozlil úsměv. Začala škrábat a kopat kam dosáhla. „No tak už mě pusť za...“

Políbil ji. Její ruce se zasekly v pohybu.

„traceně.“ vydechla. Nebyla s to se pohnout. Podíval se na ni a nenašel nic, co by mu odporovalo. Znovu se sklonil a vtiskl jí další polibek. Zavřela oči a přitáhla se k němu co nejblíže. Teď se zas ona držela jako klíště.

„Tak co mám tě pustit?“ zašeptal jí do ucha.

„Emm ne“ zavrněla mu do rtů. „A děkuju žes mě chytil.“

„Rádo se stalo.“ ozvalo se odněkud z jejího ramene.

„Ehm. Hodláte vy dva někdy pokračovat v cestě, nebo máme ten šutr někama obejít?“ ozval se Filip vedle nich.

„No to jste nám teda moc času nenechali.“ odlepil se Peter od Helenina krku.

„Jo. Spěcháte snad někam?“ zeptala se Helen nevinně, chňapla Petera za ruku a rozběhla se dál.

„Blázni.“ podotkl Mike

„Jo. Do sebe.“ dodal Paul a pak pokračovali pomalu dál za dvěma blázny.