Zabouchnutá

„Chlapi jsou svině a jako s takovými s nimi musíš zacházet.“ Taková byla její životní filozofie už od malička. Nikdy se o nich nenaučila nic jiného. Její matka byla úspěšná tanečnice, dokud jí její šéf nezačal dělat návrhy a ona je jako mladé svobodné děvče nezačala odmítat. Šéfa to zrovna nenadchlo, a tak ji vyhodil, ale ještě předtím ji brutálně zbil a znásilnil.

V nemocnici ji dávali dohromady asi čtrnáct dní, ale z její krásy toho moc nezbylo. Přes pravou tvář se jí táhla ošklivá jizva a na zlomenou nohu nikdy nepřestala kulhat.

A to nebylo všechno, co po sobě takhle konkrétní svině zanechala. Ještě ke všemu jí nechal na krku dítě. Dítě, jehož jediným štěstím bylo, že vypadalo úplně jako jeho matka, ale přesto to bylo dítě nechtěné a nenáviděné, jak už to tak u těchto dětí bývá.

Jakýmsi zázrakem se matce podařilo zajistit soudní příkaz a milou svini zabásli za ublížení na zdraví. A taky musel platit slušné alimenty. Děvčata si tedy nežila až tak špatně, ale ne zas tak dobře. Sarah chodila do obyčejné třídy na obyčejné škole jako obyčejná holka. Tedy aspoň než začala dospívat. Najednou se kolem ní začali točit všemožní kluci. A ona se zas motala kolem nich. Alespoň do doby, než na to přišla její matka. Chlap jí přes práh nesměl a už vůbec nesměl sáhnout na její dceru, ačkoliv ji neměla ráda, nehodlala zahodit veškeré úsilí své výchovy jenom proto, že ji nějaký grázl zneužije.

A tak Sarah, která si myslela, že aspoň jednou v životě bude moct být šťastná, nikam nesměla. O rok později ji matka zapsala do dívčí školy a tam taky zůstala až do svých osmnácti let. Jediné, co za těch pět let na internátě zažila a čemu by se dalo říkat hezký zážitek, byl lesbický sex s její spolubydlící. Pak následovalo pár dalších takových vztahů, ale vždycky jí něco chybělo, jenže nevěděla co.

Nedá se tedy říct, že by nebyla sexuznalá, ale když ji o pár let později její kolega v nové práci pozval na večeři, nevěděla, co mu odpovědět.

Její matka byla po smrti. Vyskočila z okna pár týdnů poté, co Sarah dokončila výšku, odstěhovala se a našla si první práci. A tak už jí dva roky nikdo neomílal, že chlapi jsou svině. Ostatně taky to nebylo potřeba. Chodila s holkou, se kterou se seznámila na výšce. To u ní bydlela a ona jí sehnala práci. Když se rozešly, Sarah se odstěhovala na druhý konec Států za prací, kterou jí nabídli. Rozešly, vlastně není to správné označení. Totálně rozhádaly, je přesnější. Teď tu byla měsíc, sama v neznámém městě, v neznámém prostředí.

„Tak co? Půjdeš?“ zeptal se Charlie. Byl celý nesvůj, cítil, jak mu po zádech stéká nervózní potůček potu. Tahle holka je moc velký sousto. Jak mě to sakra mohlo napadnout? Budu tady všem pro smích, až se mnou zamete.

„Jo. Vlastně proč ne.“ Když se nad tím zamyslím, aspoň zjistím, kde se tady dá dobře najíst a třeba se i seznámím. Navíc všichni kluci taky nemůžou být tak hrozní, jak to máma furt malovala. Jinak by se s nima nemohlo zahazovat tolik holek.

Nemusela řešit, co si vzít na sebe, prostě otevřela skříň a vytáhla první pohodlné kalhoty a tričko. Vlastně se nepodívala ani do zrcadla, chytla kabelku a zabouchla za sebou dveře bytu. Čekal na ni před restaurací. Dovnitř šli spolu.

Posadil ji ke stolu a sám si sedl naproti. Usmála se na něj. Cítila se trochu divně, že není ani namalovaná, zatímco on se tady potí v perfektně padnoucím svetru, zpod kterého mu vykukoval bílý límeček košile. Problém byl v tom, že i tak vypadala naprosto dokonale a Charlie nevěděl, co má dělat. Bylo divné začínat rozhovor s takovou kočkou, zvláště pak pro něj. Na to byl příliš plachý. Proč radši neodmítla? To bych tady nemusel šaškovat. Říkal si. Ruce se mu potily, košile ho škrtila. Že já blbec ji zval!

Když si prohlédli jídelní lístek, objednali si jídlo a Sarah vybrala prý výborné maso se salátem. Naservírovali mísu doprostřed stolu a ti dva si jen tak uzobávali, zatímco se spolu bavili. Sarah se hodně smála a Charlie se přestal cítit tak neuvěřitelně nesvůj. Musím uznat, že se s nimi opravdu dá mluvit a s tímhle je i docela zábava. Škoda, že mamka byla tak zaujatá, ale měla proč. Už poněkolikáté se v Sarah mísily a handrkovaly pocity a to, co ji naučila její matka.

Překvapivě zůstali v restauraci ještě dlouho poté, co dojedli. Objednali další víno a taky moučník, o kterém se bavili. Když Charlie zaplatil, nabídl se, že ji doprovodí domů. Sarah nebyla proti. Tenhle kluk, ačkoli to byl chlap a tedy svině, se jí docela zamlouval. Byl milý a zábavný, a jak tak šli zavěšení do sebe po ulici, napadlo ji, že docela hezky voní. Svěže, kořeněně, tak nějak jinak. Mužně. Samotnou ji to slovo zarazilo. Ale ono vyjadřovalo přesně tu vůni, kterou cítila. Taky si všimla, že má docela silnou ruku.

Přicházeli právě k jejímu domu, takže už se nezeptala, místo toho se mrkla do kabelky pro klíče. Nebyly tam. Zaraženě se zastavila.

„To není možný.“ Charlie nechápavě zíral. „Já jsem si asi doma zabouchla klíče.“ Rozesmála se.

„Vážně? Jak se ti to povedlo?“ zeptal se Charlie pobaveně.

„Já nevím, nejspíš jsem je nechala na stole, když jsem odcházela,“ zajíkala se Sarah.

„A co budeš dělat?“

Smích ji náhle přešel. „Sakra. Ve tři ráno volat hasiče asi není dobrý nápad. A domácí je mimo město.“ Co teď budu dělat, doprčic?

„Můžeš spát u mě.“ Ani nevěděl, jak ho to napadlo. Nedůvěřivě se na něj podívala. Pokrčila rameny. „Já mám pokoj pro hosty volný. Klidně tam můžeš přespat a hasiče zavolat až zítra.“

Sarah přemýšlela. Co jí vlastně může udělat, he? Nic moc zvláštního.

„Vážně ti to nevadí?“ zeptala se Sarah už asi poosmé, když otvíral dveře bytu. Místo odpovědi jí dveře podržel a Sarah vešla dovnitř. Zarazila se hned v předsíni. „Páni!“ Byt byl jednoduchý, ale vkusný, byla tam pohodlná křesla a mezi nimi starožitný stolek, velké zrcadlo, ve kterém se odrážela skříň na kabáty a botník, sem tam vykukoval květináč. Na pánský byt tu vládl překvapivý pořádek, dokonce i v kuchyni. „Ten výhled je parádní.“ Celou stěnu v obýváku tvořila dvě okna, kterými dovnitř blikaly neony velkoměsta. Sarah nevěděla, co má říct. Charlie jí pověsil kabát.

„Dáš si kafe, nebo něco?“ zeptal se jakoby nic, ale uvnitř se klepal jako zmoklý pes.

„Ne, děkuju,“ odpověděla Sarah, která opět trochu zbystřila.

„Ehm... Tady můžeš přespat,“ řekl Charlie a otevřel dveře do jednoho z pokojů. „Sprcha je támhle a ve skříni by mělo být nějaké tričko. Vezmi si, co uznáš za vhodné. Není tu budík, ale ráno tě nejspíš stejně vzbudí okna. Máš nějaké speciální přání k snídani?“ vyhrkl to ze sebe zběsile rychle.

„Černou kávu a pečivo, prosím,“ usmála se Sarah.

„Tak dobrou noc,“ tleskl mimoděk rukama a vycouval ze dveří.

„Charlie?“ zavolala Sarah.

„Ano?“ nakoukl zpátky dovnitř.

„Děkuju,“ zašeptala, přešla k němu a dala mu pusu na tvář. Zčervenal.

„Není zač,“ vyhrkl a rychle zmizel do své ložnice.

Ráno jeli do práce spolu jeho autem. Když nastupovala, ucítila vůni mentolek smísenou s vůní kůže sedadel a teď už jí známou Charlieho vůní. Ale vedle ní tu byl ještě náznak vůně, kterou cítila dnes v noci. Vonělo tak tričko, které si půjčila, i polštář. A byla to ženská vůně. Mlčeli. Nabídl jí mentolku a ona se musela začít smát. Chtěl vysvětlení, tak ho dostal. Smáli se spolu. Bylo jí fajn.

Vlastně jí bylo fajn poprvé od jejích dvanáctých narozenin, kdy dostala svou první pusu od spolužáka. Přišlo jí divné, že si na to po těch čtrnácti letech vzpomněla, a zrovna v takovou chvíli. Jmenoval se Thomas. Ano, byl to Thomas, a záleží na tom snad? Za celých čtrnáct let jsi nedostala pusu od žádného jiného kluka, tak přeci není divné, že si to pamatuješ. Tenkrát jsem byla štěstím bez sebe. Bezděky se usmála. Charlie se po ní podíval, ale hned zase ucukl. Jaká vlastně byla? Snažila se si vzpomenout, ale vzpomínky už byly dávno rozmazané. Jak se vůbec jmenovala první holka! Cathleen? Ne, ne, ta byla později. Emily? Nebyla si jistá. Vždyť to přeci není tak dávno. Nebo jo? A jaký byl poslední hezký večer se Suzan? Hezký, ne fajn. Nevzpomínala si. To jak šly do kina? Nebo když byly celý den zavřené doma a koukaly se na filmy, když byla nemocná? Nevěděla. Ale tu narozeninovou oslavu si pamatovala přesně.

Zazvonil jí telefon na stole. Mechanicky ho zvedla. „Haló?“ zeptala se.

„Dobrej! Tak kdy můžem přijet na ty dveře?“

„Šlo by to tak kolem páté? Dřív se z práce nedostanu.“

„OK, budem tam. Naschle.“

„Na shledanou.“ Nepřítomně zírala do počítače, po kterém už jí přes dvacet minut běhal spořič obrazovky. Jak líbá Charlie? Tentokrát tu myšlenku nezaplašila, jako to dělala v průběhu celého dopoledne.

Stála ve svém bytě. Klíče k vyměněnému zámku svírala v ruce tak silně, až se jí vrývaly do masa. Au! Povolila sevření, ale dál se nehýbala. Mám mu zavolat? Nebo tam jenom tak vtrhnout? Bude doma, nebo někde pryč? A co když má nějaké další rande? Vlastně jsem s ním od rána nemluvila.

Zvedla telefon a vytočila číslo. Zvoní to. A co mu mám jako říct?

„Haló?“ ozval se Charlieho hlas ve sluchátku.

„A- ahoj, tady Sarah,“ vysoukala ze sebe.

„Ahoj.“ Ona mi vážně volá? To asi není normální, musela tady něco zapomenout. „Potřebuješ něco?“ zeptal se co nejmileji.

„Ne, vlastně jo... Budeš teď doma, nebo se někam chystáš?“

„Budu doma,“ odtušil Charlie.

„Tak jo, za chvilku jsem tam.“ Nechápal.

Zazvonila u vchodových dveří. Vlastně nechápala, co to vyvádí. Nastoupila do výtahu, zmáčkla tlačítko patra. Dveře se s cinkotem otevřely. Propadla panice. Zasekla se. Do háje! Co tady dělám? Vzpamatuj se, holka! Je ti šestadvacet a tohle prostě musíš podstoupit, protože jinak by to bylo všechno špatně. Chůůů. Zaklepala na dveře. Slyšela, jak Charlie tlumí radio a jde otevřít. Teď, nebo nikdy!

Dveře se otevřely. Radši nikdy.

„Ahoj,“ koukal na ni jak na zjevení. Ne!

„Ahoj,“ odpověděla poplašeně.

„Chceš jí dál?“

„Vlastně ne.“ Tak teď už byl vážně mimo. Teď!

Rychle překonala dva metry, které je od sebe dělily. Natáhla se na špičky a políbila ho. Nereagoval, a tak se odtáhla.

Zaraženě na ni koukal. Chtěla se otočit a zas jít, ale nedalo jí to, a musela počkat, co Charlie udělá. Otevřel a zase zavřel pusu. Pak se chytil za hlavu a začal se smát.

Teď nechápala Sarah. Stála tam jak píchlé kolo a jen na něj zírala, jak se svíjí ve dveřích smíchy. „Tak ahoj.“ Začala couvat.

„Vážně nechceš jít dál?“ ozvalo se za ní. Otočila se a hleděla do Charlieho úsměvu.

Nechápavě ukázala za sebe, kde stál domnělý Charlie v teplákách, a pak jí to došlo. Začala se řehtat. „Ty máš dvojče?“ zeptala se mezi jednotlivými záchvaty.

„Jo, no,“ usmíval se Charlie, „k tomu jsme se včera nedostali?“

„Charlie?“ ozval se ode dveří jeho brácha. „Mám tu pro tebe vzkaz.“

„Hm, díky, ale myslím, že si ho radši nechám přehrát v originále,“ řekl a chytil Sarah kolem pasu. Přestala se smát. Teď už neměla kam utéct. Kam bys zase zdrhala, holka?! A pak ji políbil.

Promiň, mami...