Vyběhla
z lesa. Před ní se rozprostřel výhled do širokého údolí, ale
ona ho nevnímala. Pro slzy neviděla, kam šlape, ale bylo jí to
jedno. Doklopýtala ke kraji útesu a ohlédla se. Utřela si slzy a
naposledy se rozhlédla do údolí. V lese za sebou teď slyšela
šramot, jak se blížili. Ale ten jeden byl blíž.
Postoupila
k okraji a otočila se k němu čelem. Vyloupl se ze stínu přesně
v okamžiku, kdy ztratila půdu pod nohama. Uslyšela výkřik
bolesti, když se zastavil z plné rychlosti a padl na kolena, a
vítězoslavně se ušklíbla. Proklínal ji, řval její jméno,
když viděl, jak její obličej orámovaný vlasy rozevlátými
větrem, mizí za okrajem útesu.
Bolest
z něj prýštila v neutichajícím prameni, který nebyl schopný
zastavit. Neslyšel tupý náraz jejího těla o zem. Neslyšel, když
se k němu přikradli, ani své vlastní srdceryvné skučení.
Neviděl její polámané tělo. Ani její poslední pohrdavý úsměv.
Neviděl její vlasy zalité rubínovou krví. Neviděl, když
vytáhli dýku a přistoupili k němu o další krok. Ani nechtěl
vidět.
***
S
hrůzou se probudila. Vyklouzla z postele, přehodila přes sebe
plášť a přistoupila k oknu. Nakoukla pod závěsem ven. Ještě
byla tma, ale na východě už nebe světlalo. Přešla ke skříni,
rychle se oblékla a vyběhla ven.
„Kam
jdeš?“
ozvalo
se
za
ní.
Zarazila
se.
Její
otec
seděl
na
židli
naproti
dveřím
jejího
pokoje.
Znechuceně
si
odfrkla.
„Pokud
vím,
nikam
nesmíš,
nemáš
právo
vycházet
ven
ze
svého
pokoje,
pokud
tě
nechci
u
sebe.
Ptám
se
tedy
znovu.
Kam
jdeš!?“
jeho
slova
šlehala
jako
bič.
Zachvěla
se
odporem,
otočila
se
na
patě
a
práskla
za
sebou
dveřmi.
„Neboj,
já
to
z
tebe
dostanu.“
Zašeptal
ke
dveřím.
Už
vyzkoušela všechno. Okna byla zamřížovaná. Prkna v podlaze
pevněji přibitá. Zatarasené dveře ke služce i komín od krbu.
Přede dveřmi hlídkoval on a kdykoliv jen vykoukla, dožadoval se
uspokojení s bičem v jedné a s jejími vlasy v druhé ruce.
Potřebovala se odtud dostat pryč. Někam hodně daleko, jenže
nevěděla jak. Nadskočila, když uslyšela skřípot. Podlaha
zavrzala pod jeho těžkými kroky. Nemohla se bránit.
***
Copak
opravdu usnula v křesle? A co se jí dnes zdálo? Přemýšlela, ale
nemohla si vzpomenout. Podívala se na své ruce. Začaly se na nich
rýsovat první modřiny. Prospala celý den. Venku už byla tma.
Přešla ke dveřím a vykoukla na chodbu. Nikdo tam nebyl. Zvláštní.
Natáhla se zpět do místnosti pro plášť a vyklouzla ven.
Plížila
se tmou podél stěny. Tichounce našlapovala. Nikdo ji nezastavil.
Sešla zadním schodištěm do kuchyně. Nikde ani živáčka. Chvíli
váhala, než otevřela dveře ven. Nadechla se svěžího vzduchu a
vyběhla do noci.
Co
nejrychleji, ale ve vší tichosti se prokradla zahradou až k lesu.
Teprve tam, ukryta mezi stromy se otočila zpět k domu. Tiše se
zasmála. Už nikdy se sem nevrátí. O to se postará. Zamrazilo ji
v zátylku. Přitáhla si šaty k tělu a naposled přelétla dům
očima. Kdyby mohla, tak by ho zapálila. Odvrátila se. Jediné co
po ní zbylo, byl vánek v záplavě listí.
***
Tišeji
už to nešlo. Našlapoval tak potichu, že by si okolí nevšimlo
ani jeho stínu. Svým horkým dechem za sebou zanechával cestičku
z obláčků páry. Ty se však rychle ztrácely v mlze. Bylo slyšet
jen škrábání drápů Vlka o kameny a větve. Hlavou mu proběhla
myšlenka na botičky. Musel se usmát. Ten zvuk rozechvěl stromy do
posledního kořínku. Za ním se snesl k zemi déšť zmrzlých
listů.
***
Utíkala
pryč bez toho, aby věděla, kam vlastně. Nesmí ji chytit. Nesmí
ji objevit. Nevrátí se tam. Nikdy. To radši zemře. Slyšela
stopaře, které za ní poslal, jak se blíží čím dál víc k ní.
Běžela o život, dlouho, nohy se jí pletly. Stále hůře se jí
přeskakovalo přes kameny a spadlé větve.
Listí
za ní vířilo v bláznivém tempu jejího úprku. Již několikrát
upadla a vstát bylo stále těžší a těžší. Ze zápěstí jí
kořeny strhaly kůži, loket měla rozbitý o kámen. Z kolen a
holení jí stékala po bílé kůži krev tam, kde jí je objaly
úponky ostružin. Šaty měla umolousané blátem a roztrhané. Z
pláště jí zbylo jen pár překážejících cárů.
Na
chvíli se zastavila a ohlédla se. Už je neslyšela. Přesto se ale
znovu rozeběhla. Dál. Pryč.
Už
se rozednívalo. Nevěděla, jak daleko utekla, ani kterým směrem.
Nevěděla, jak blízko k ní jsou lovci. Nepoznávala své okolí.
Jediný ze stromů jí nebyl povědomý. Už neutíkala. Šla.
Potřebovala si odpočinout. Schoulila se mezi kořeny jednoho ze
stromů a přivřela víčka. Nechtěla usnout, alespoň ne tak
nechráněná, ale spánek ji přemohl během vteřiny.
***
Chvíli
nevěděla, kde je. Rozhlédla se kolem, ale nikoho neviděla.
Nastražila uši. Netušila, co ji probudilo. Vstala a protáhla se.
Matně si vzpomínala, odkud přišla. Pomalu se vydala na opačnou
stranu. Nevšimla si ho, dokud ji nechytil za ruku. Výkřik jí však
zamrzl na rtech. Nemohla se pohnout, nemohla řvát, mohla jenom
slepě přihlížet, jak zvolna přikládá prst k jejím rtům a
naznačuje, aby byla zticha. Nic neslyšela. Divila se, že vůbec
vidí.
Poodstoupil
od ní a pustil její ruku. Strnulost byla pryč, ale nevykřikla.
Mohla utéct, ale zůstala stát, přestože jí naháněl strach.
Pořádně si ho prohlédla. Měl tmavé zvlněné vlasy, které mu
sahaly po ramena. Na sobě měl dlouhý černý plášť. Kůži měl
sněhově bílou a na dotyk ledovou. Hleděl na ni zelenýma očima
stejně jako veliký kovově šedý pes u jeho nohou. Kromě růžového
jazyka to byly jediné světlé barvy v jejich vzezření.
***
Nevěděl,
co má udělat. Krásně voněla. Cítil tepající teplou krev pod
její kůží. A spí. Ani si nevšimne, že už je mrtvá. Prostě
by to zaspala… A je na útěku. Jenže on si slíbil, že to
neudělá.
Taky
býval člověk. Vlk vedle něj zakňučel a on automaticky zabořil
ruku do jeho huňatého kožichu. Pozdě. Trhla sebou a otevřela
oči. Byla zmatená. Usmál se na něj. Bylo rozhodnuto. Vydala se
pryč. Věděl, že ji hledají. V hlavě mu vířilo. Nemohl ji
nechat odejít, ten pocit v něm vyvolával vlny vzteku a zoufalství.
Mohl by ji před nimi schovat? Ano, ale to ji musí zastavit.
Chytil
ji za ruku. Neměla tušení, že tam je. Nemohla vykřiknout ani
utéct. Věděl, co dokáže svým dotykem. Prstem jí naznačil, aby
byla zticha a pustil ji.
Moc
dobře věděla, že nesmí ječet. Pozorně si ho prohlížela.
Strach v jejích očích vystřídala nebojácnost.
Kývl
na ni a pomalu odcházel. Automaticky šla za ním. Nevěděla
vlastně co dělá, ani proč. Ladně přeskakoval větve a kmeny.
Vedl ji lesem a ona se poslušně potácela za ním. Co chvíli se
zastavil, jakoby zavětřil a pak pokračoval dál v cestě. Nešel
rychle, ale ona mu přesto stěží stačila. Vždycky, když se k
němu dostala moc blízko, navíc jakoby zamrzla. Vrtalo jí to
hlavou. Znovu se zastavil. Posadila se na pařez v dostatečné
vzdálenosti, rozhlédla se kolem. Tady jí byl les povědomý, ale
jakoby převrácený. Pokračoval v cestě. Začínalo se smrákat.
Vlk
byl neklidný. Už dlouho nic nejedl. Cítil to na něm i na sobě.
Na její přítomnost si oba zvykli překvapivě rychle. Mrazivý
prostor kolem něj se začal zmenšovat. Dokáže ji dostat do
bezpečí dřív než mu přestane věřit? Nechtěl na to myslet.
Ubližovalo mu to, jenže tahle myšlenka se stále vracela jako
bumerang. Pokaždé s trochu větší silou.
Pozoroval
ji schoulenou do pevného útvaru mezi kořeny stromu. Už předtím
ji přikryl svým pláštěm, aby jí nebyla zima, ale přesto se
stále chvěla. Vlk zakňučel a podíval se na něj. Pak se zvedl,
přešel k ní a uvelebil se u jejího těla. Přestala se třást.
Zavřel
oči a snažil se nemyslet.
***
Už
byli blízko. Poznal, co se jí honí hlavou, ale už bylo pozdě.
Zaslechl kroky lovců. Byli blízko. Zavrtěl hlavou a v očích měl
zoufalství. Nevěří mu.
Tady
to poznávala. Ano tady už byla. Šustění listí. Proboha. Copak
jim neuteče? On ji vzal zpátky. Ona mu věřila. Dovedl ji k nim!
Začala couvat. Kam teď? Viděla, jak vrtí hlavou. Hmátl po ní.
Zaječela. Ozval se lovecký roh. Sakra. Prozradila se. Oni o ní
nevěděli.
Znovu
utíkala o život. Znovu prchala před osudem. Ale kam? A pak jí to
v jediné vteřině došlo. Změnila směr svého úprku. Slzy se jí
koulely po tváři. Doběhly ji její pocity. Zrazená, ztracená,
zneužitá.
Chtěl
ji chránit, ne zničit! Hmátl po její ruce, uhla a zaječela. Jeho
ledová bariéra se roztříštila. Upadnul. Poprvé po dlouhé době.
Slyšel, jak se lovci náhle obrátili jejich směrem.
Viděl,
jak utíká pryč. Běžel za ní. Nehodlal se jí vzdát. Ječel na
ni, ale utíkala dál. Spíš cítil, než slyšel její vzlyky.
Zarývaly se mu do srdce. Zasípal její jméno.
Nedokázal
běžet. Nohy mu ztěžkly. Už věděl, kam míří. Nemohl jí to
dovolit, ale ani jí v tom zabránit. Vyběhl z lesa a znovu zařval
její jméno. Z toho výkřiku tryskala bolest jeho srdce.
Její
tělo pomalu klesalo přes okraj útesu. Svezl se na kolena. Vzýval
její duši, aby se k němu vrátila. Neuvědomoval si slzy, které
mu tekly po tvářích.
Přiblížili
se k němu. Byl bezmocný. „Jdu za tebou…“ zašeptal. Lesem se
ozývalo táhlé vlčí vytí jeho věrného přítele.
Žádné komentáře:
Okomentovat