Happily Ever After

1. - 8. 12. 2011

Příběhy Lesa

Prolog

Ještě šest hodin. Nejdelších šest hodin v mém dosavadním životě. Dívala jsem se na hodiny a počítala sekundy, které uběhly mezi jednotlivými pohyby minutové ručičky. Zdálo se mi, že jich je víc než šedesát. Alespoň sto šedesát. Jakoby mezi každou sekundou uběhly ještě další dvě. Ano, tak to je. Tikají třikrát pomaleji, než by měly. Určitě už je o tři hodiny více.

„Blázním!“ řekla jsem si pro sebe a přetočila se na druhý bok, hlavou k oknu. Za ním byla pořád černočerná tma. Kdyby už skutečně bylo sedm, tak by na východě svítilo krásné oranžové slunce a otevíralo by mi oči, které už beztak otevřené mám. Ale ony jsou čtyři ráno a já nemůžu spát. A nebudu spát ještě hodně dluho.

Znovu jsem se obrátila k hodinám. Ručičky teď ukazovaly 4:15 – za pět a třičtvrtě hodiny budu vdaná.

Kapitola 1

„Vstávej drahoušku. Už ses určitě vyspala do růžova.“ No jistě, maminka. Otevřela jsem oči, do nichž mě okamžitě tvrdě praštilo slunce vykukující zpoza obzoru.

Bezva. Ještě není ani sedm. Spala jsem asi tak hodinu a půl a už mám vstávat. Na ty kruhy, co mám pod očima, nebude stačit ani celá tuba make-upu, na to vsadím krk. A vůbec, kdo ho na mě vlastně bude patlat? Já? Těžko. Bez brýlí nevidím ani na pět milimetrů a čočky nosit odmítám. Ale bohužel se tomu už na moc dlouho nevyhnu. „No dobře, dobře, už vstávám mami! Přestaň ze mě stahovat tu deku.“ Když ona je tak měkoučká a teploučká. Proč jsem sakra nemohla usnout hnedka večer?!

Konečně mě vykopala z postele a já zalezla do koupelny. Vana už byla napuštěná skoro po okraj a voněla olejem z pomerančovníku. Budu sladká až za ušima. Bože! Odolala jsem touze vanu vypustit a jen se bleskově osprchovat a vlezla jsem si do napěněné horké vody. Paráda. Teď už mě odtud vážně nikdo nevytáhne...

Opřela jsem se o čelo vany a pobrukovala si. Rty se mi bezděčně roztáhly do širokého úsměvu, když jsem si vzpoměla, co je dnes za den. Říct, že jsem tomu nedokázala uvěřit, by bylo mírně nepřesné. Vlastně by to bylo absolutní klišé. Já tomu mohla uvěřit. Dokonce víc než to. Já naprosto přesně věděla, co to obnáší a co se bude dít. Do jakého pekla jsem se to nechala upsat. A věřte mi, že jsem si ničím nebyla tak jistá, jako tím, že peklo to bude pro mě, stejně jako pro mého ještě pořád snoubence.

Byla jsem si jistá tím, že se chci vdát, i tím za koho. Věděla jsem proč a věděla jsem, že budu neuvěřitelně šťastná, až se vedle Ondry za pár let probudím a půjdu nám udělat snídani. Naučila jsem se toho o manželství spoustu. Být divákem v manželství mých rodičů bylo neskutečně poučné. A ode dneška budu konečně hlavní postavou v tom svém. Netěšila jsem se.

Nevysvětlujte si to špatně. Já jsem zamilovaná a milovaná, ale už před pár lety jsem se naučila netěšit se na věci, na které by se vlastně člověk těšit měl. Netěšila jsem se na koncerty, plesy, oslavy ani na Vánoce, na plánované návštěvy barů, přátel nebo restaurací, na společné výlety, prostě jsem se odnaučila se těšit. Bylo to prosté. Vždycky když jsem se těšila se něco pokazilo. Přátelé na poslední chvíli odřekli, párty nestála ani za starou bačkoru, restaurace měly zavřeno, nebo jsem jednoduše onemocněla. Takže teď jsem se netěšila na svou vlastní svatbu, ačkoli jsem věděla, že si ji užiju do posledního momentu. Bude boží...

Opět cvakly dveře od koupelny a dovnitř doslova naběhla moje družička. „Dělej, vylez!“ vyhrkla na mě a hodila mi do obličeje nahřátý ručník. Nechápavě jsem na ni zamžourala. „No tak vylez! Nebo budeš celá scvrklá a vysušená.“ Zmohla jsem se na jediné tfuj.

„No přesně. Tak padej už z té vany.“ Vydrápala jsem se ven a začala se sušit. Peťa mezitím v koupelně posbírala všechny možné šminky a narovnala je na stůl v ložnici. Postavila vedle něj kancelářskou židli a naznačila, ať se usadím.

„Takže mě nakonec budeš patlat ty? Vždyť si to odmítla.“

„No to sice jo, ale na tobě to fakt nechat nemůžu. Ještě by sis vypíchla oko, nebo si udělala linky, jak když jsi šla na stužkáč za LG.“ Rozesmála jsem se. Tenkrát jsem slíbila, že už si linky takhle nikdy nenamaluju a překvapivě pro všechny zúčastněné jsem to taky dodržela. Jen jednou jsem je měla podobné, ale byly vlastně ještě daleko horší.

Usadila jsem se na židli a zavřela oči, abych mohla dospávat. Peťa se jemňoučce dotýkala mého obličeje a nanášela na něj jednotlivé vrstvičky různobarevných líčidel. Samozřejmě, že jsem nešla za klauna, ale béžová, zelená a růžová jsou přece různé barvy, ne?

Když byla se svým výtvorem spokojená, donutila mě nanést si řasenku a zkontrolovat celé její dílo. Vypadala jsem kouzelně. Ani jsem si nevšimla, kdy za námi klaply dveře, ale když jsem se odvrátila od zrcadla, stála za mnou Kája. Byla plně zabraná do představ, kterak zatočit moje vlasy. Sestřih, který na výsledný účes stačil, mi udělala v kadeřnictví už před pár dny, takže teď už prakticky jen vymýšlela detaily. Vpředu mi nechala ofinu a pár pramínků, které později natočila kulmou do krásných spirálek. Zbytek vlasů mi připevnila na temeno hlavy, několika ozdobnými sponami. Vpletla do nich zlaté stužky a zatočila je to vrkočů, které spadaly až do půli zad. Taky jsem kvůli tomu už dva dny chodila celá ocopánkovaná. Připadala jsem si jako Eliška Pomořanská, ačkoli ta měla blonďaté vlasy.

Nakonec přišly na řadu šaty. Byly jednoduché. Šněrovací korzet, ve kterém jsem tak tak dýchala, živůtek se vzorem ze zlatých nití a bílá sametová sukně bez jediného nabrání, zato se zlatými stezičkami jak od slunečních paprsků. Nebyly šité na míru, ale byly to šaty, které když jsem v obchodě spatřila, věděla jsem, že jsou dělané pro mne. Závoj byl připevněn zlatavou korunkou s leštěnými smaragdovými kamínky. Leskly se jako dešťové kapky a já se při pohledu do zrcadla neubránila slzám. Dokud mi za jejich přítomnost Peťa nevynadala.

Podívala jsem se na hodiny, které mi ještě dnes v noci nedaly spát a nutily mě si myslet, že čas je neuvěřitelně pomalý. Nyní tikaly až nehorázně rychle. Bylo čtvrt na deset. Zakručelo mi v žaludku. Ach bože! Vždyť jsem nic nesnídala.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Děvčata, už je čas. Musíme vyrazit,“ zadrmolil tatínek zpoza dveří. Kája okamžitě otevřela dveře a poskytla mi tudíž výhled na tatínka oblečeného do zbrusu nového černého obleku. Vypadal úžasně. Vlastně jsem ho snad ještě nikdy neviděla upravenějšího. Ale taky byl neuvěřitelně rozrušený a rozklepaný. Vždyť se mu taky vdávala nejmilejší nejmladší dcera. Zpoza něj vykukovala maminka. Celá rozzářená, vlasy rozježené na všechny strany a svítivě stříbrné, jako už posledních patnáct let, od doby, kdy vzdala jejich barvení.

Náhle jsem měla vratké nohy. Najednou se mi zatmívalo před očima, jako by byl v mísnosti vydýchaný vzduch, ale on byl naprosto čerstvý. A krásně voněl. A já nebyla schopná udělat jediný krok. Už jen pomyšlení na to, že bych se k těm dvěma báječným lidem měla rozejít a tím je navždy ztratit, bylo naprosto nesnesitelné. Peťa mě chytla za ruku a já k ní automaticky otočila hlavu. Kývla na mě a já věděla, že nemám na vybranou. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila ke dveřím.

Naposledy jsem se svobodně prošla od svého pokoje k domovním dveřím. Vlastně ani tak už to vůbec nebylo svobodné. Nohy jsem měla svázané, jako by mě nějaký kovboj chytil do lasa. Musela jsem se pousmát. Vlastně je to pravda, vždyť Ondra si mě chytil.

Netuším, jak mě dokázali nasoukat do auta tak, abych si šaty nepomačkala, ale povedlo se a já seděla. Na sedadlech byl od rána připevněný plastový povlak, aby se šaty náhodou neušpinily, což by se v tatínkově autě, ačkoli bylo čerstvě z myčky, klidně mohlo stát. Jel opatrně. Ne že by někdy jindy jezdil neopatrně, ale dnes na něm bylo vidět, jak pokaždé, když přejíždí z jednoho pruhu do druhého, raději všechno třikrát kontroluje, než aby udělal sebemenší chybičku.

A já mu za to byla neskonale vděčná. Asi poprvé jsem se při jízdě autem nezahleděla z okna, ale dívala jsem se na něj a na maminku v zrcátku. Vzpomínala jsem na všechno, co jsem s nimi kdy prožila, a doufala, že jednou bude stejně přemýšlet i moje dcera. Málem jsem se rozbrečela, když maminka protáhla ruku mezi dveřma a sedadlem, jako to dělávala, když jsem byla ještě malinká a ona chtěla, abych věděla, že je tam se mnou. Stiskla jsem ji a držela ji pak celou cestu ke kostelu.

Kapitola II

Dorazily jsme přesně na čas. Všichni už byli usazeni v kostele a čekali jen na můj příchod. Maminka mě naposledy objala, políbila mě na obě tváře a odběhla do hlavní lodě. Než za ní zaklaply dveře, uslyšela jsem tichý šepot stovky hlasů svých a Ondrových přátel a příbuzných. Jsou tu jen kvůli nám...

Obstoupily mě mé čtyři družičky. Ke Káji a Peti přibyla má sestra Dana a Jája, které pomáhaly s výzdobou kostela. Všechny mě objaly a řekly poslední radu, kterou pro mne měly schovanou. „Hlavně nespadni. Ne aby ses začala řehtat. Nebreč, nebo se rozmažeš. Opovaž se dneska otěhotnět!“ Jasně, že jsem se začala smát, ale to už jsem zaslechla první tóny přicházející od varhan. Byl čas vyrazit. Jája mi do ruky vtiskla svatební kytici a já si poprvé a naposled k té nádheře přičichla.

Nejprve odešla děvčata v přesném rozestupu. Trénovala to asi měsíc, než se naučila správně pohybovat a nešlapat si na šaty, ale myslím, že to dělaly jen proto, že to s nimi nacvičoval Kuba - Ondrův brácha a jeho kamarád Šimon. Holky do nich byly zakoukané. A já bych byla taky, kdybych ovšem nepotkala Ondru.

Pak přišla řada na mě. Tatínek mě chytl za ruku a zavěsil si ji pod paži. Nejprve jsem viděla jenom bílo-zelenou záplavu květů, pak spousty lidí, kteří se ke mně s úžasem otáčeli a vstávali, aby vzdali hold nejdůležitější ženě tohoto dne. A až úplně nakonec, na úplně nejvzdálenějším konci celého vesmíru, jsem spatřila Ondru a srdce se mi rázem zastavilo a znovu spustilo jako o závod. Pomalu a do rytmu, ačkoli nechápu, jak to tatínek dokázal, jsem kráčela uličkou. Už jsem nevnímala nic jiného než svého snoubence, který se za pár minut stane mým manželem.

„...a nyní můžete políbit nevěstu.“ ozvalo se před námi a já k němu otočila obličej. A než jsem se vůbec stačila nadechnout, lehce přitiskl svoje rty na ty mé a navždy tak spojil naše životy. A najednou začaly odbíjet zvony. Bylo přesně deset hodin. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně brečím. z koutků očí mi stékaly maličké slzy, a já o nich ani netušila. Rychle jsem se je pokusila zaplašit, ale už mi to nebylo nic platné, teď už se totiž zaplašit nedaly. Společně jsme se otočili čelem k lavicím a já si až teď za zvuku potlesku uvědomila, že tam s námi byla ještě taková spousta lidí.

v první řadě seděla vedle maminky ještě babička a děda. A vedle nich kolébala nožkama maličká Mařenka, která koulela očima na všechny strany a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. Vedle ní seděla moje švagrová a brácha, kterému se nerušeně třpytily slzy ve vousech. Že by mu tolik záleželo na jeho mladší sestřičce? Dana stála po mé pravé ruce a široce se usmívala, stejně jako další tři nejdůležitější děvčata v mém životě. Na druhé straně seděla má tchýně a tchán a švagr se švagrovou a taky všichni další Ondrovi příbuzní a vedle něj stál Kuba a Šimon a oba halasně tleskali a smáli se.

Jako první k nám přikročili naši rodiče, ale pak už jsme šli z náruče do náruče a všichni nám strašlivě gratulovali a přáli jen to nejlepší. Budeme tak zdraví, že se dožijeme stovky né-li dvou. Nakonec, když mi Ondra stiskl ruku, jsme se rozešli ven, abychom čelili záplavě rýže a blesků foťáku, který v ruce držel Kuba. Jen jsem doufala, že s ním nic neprovede a že alespoň jedna z fotek bude použitelná. Ačkoli o pěkné filmové záběry nebude nouze, když Šimon celou dobu svíral videokameru.

Jasně jsem si vzpomínala, jak tatínek říkal: „Žádné unášení! Vždyť je to trapné a zbytečné. Už jednou tě musel chytat, když se s tebou vůbec seznamoval, pak musel přestát všechny příbuzné a taky tě požádat o ruku, když se rozhodl, že si tě vezme, a ty bys mu teď chtěla utíkat?“ Smála jsem se mu. Poslední dobou všichni naši kamarádi vymýšleli, jak si mě unesou a kam, aby mě Ondra hezky dlouho hledal, ale teď bylo všechno jinak.

Než jsem se stačila nadít, Kuba a Šimon mě chytli pod rukama a zamkli mě do auta. A zatímco já se snažila nějak pohnout automatickým okýnkem, odvlekli smějícího se Ondru do druhého auta, a odjeli s ním neznámo kam. Asi deset minut trvalo, než jsme sehnali klíče od auta, ve kterém jsem byla zavřená, ale povedlo se. A teď jsem doprovázená svou švagrovou a Danou jezdila od restaurace k restauraci a hledala svého manžela a jeho vykutálené kamarády.

Mohla jsem si jen představovat, jak se asi tatínek tváří. Teď už byli všichni svatebčané na cestě na hostinu. „No jasně! Holky, otočte to! Oni jeli rovnou tam! Stoprocentně sedí na baru a smějí se, že ho opustila žena.“

A taky že jo. Slyším je už od vchodu, mají v sobě každý minimálně dva panáky. Počkám, až si aspoň jeden z nich odskočí na záchod. Což bude tak za minutu.

Tiše jsem se k nim přikradla. „Nepozvete mě na drink?“ zašeptala jsem Ondrovi do ucha. Viděla jsem, jak se usmál.

„Máte štěstí, že jste mě tu zastihla zrovna dnes, neboť já zrovna slavím, že jsem si vzal tu nejúžasnější ženu pod sluncem.“ Po těch slovech se ke mně na své stoličce pomalu otočil a když jsem se mu podívala do očí, opět mi vyrazil dech, jako už tolikrát. „Ahoj krásko.“ zašeptal a políbil mě. Za námi se ozval potlesk, jak na nás koukali naši kamarádi. Ondra slezl ze stoličky, na tváři široký úsměv a uklonil se. Pak mě chytil za ruku a vyvedl si mě do salónku, kde už na nás čekali všichni ostatní.

Hezky jsme společně nakrojili dort, krmili se, rozbili talíř a zametli střepy, poprvé si jako manželé zatančili a když všichni začali cinkat skleničkami, tak jsme si taky dali pořádnou pusu. Podvazek skončil u Šimona a kytice zcela nezáměrně dopadla do klína Peti. Podívala se na mě, jako by mě chtěla proklít, ale spolkla to a raději si šla se Šimonem zatancovat. Vlastně už se jenom jedlo, pilo a tancovalo.

***

„A co je na řadě teď?“ Zeptala jsem se nevinně Ondry, když jsme se se všemi rozloučili a odjeli domů. Právě mě držel v náručí a překračoval se mnou práh bytu.

„Co bys navrhovala?“ pronesl mírně udýchaným tónem. Ale já se vážně snažila zhubnout, aby to neměl tak těžké. Teď už je na to asi pozdě.

„Třeba bychom se mohli posadit ke kuchyňskému stolu a vytáhnout nějakou velmi hodnotnou literaturu.“ Vyhověla jsem jeho požadavku o návrh.

„Já bych věděl o jedné dosud neprobádané literatuře, ale myslím, že by se nad ní lépe bádalo jinde než v kuchyni. Myslím, že lepší by byla pohovka před televizí, nebo ještě lépe postel. Co vy na to paní Skřivánková?“ řekl bezelstně. Obočí mu přitom pocukávalo, jak se snažil udržet smích a taky mě ve vzduchu.

„Víte, že já pro vás udělám všechno, co vám na očích uvidím, pane Skřivánku.“ řekla jsem a zcela neočekávaně se začala chichotat jako pětiletá.

„Vážně, tak to abychom si pospíšili.“ vyhrkl Ondra a rozběhl se se mnou v náručí do druhého patra. Položil mě na postel a zůstal stát nade mnou. Natáhla jsem po něm ruce, ale uhnul. „Nech mě, ať si tě pořádně prohlídnu.“

„Vždyť už jsi mě viděl stokrát. A dokonce i méně oblečenou, řekla bych možná i docela nahou.“

„To ano, ale ještě nikdy jsem tě neviděl na naší manželské posteli a ještě k tomu ve svatebních šatech. To je něco zcela nového, má drahá.“ Ani nevím proč, ale najednou jsem se začervenala a Ondra si toho taky všiml a pousmál se. Nahnul se trochu blíž a já ho chytila za kravatu a přitáhla si ho k sobě.

„Máte na sobě příliš mnoho svršků, můj drahý.“ Zašeptala jsem mu do rtů, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy, co jsem něco takového mohla říct. Po chvíli se postavil a mě si usadil na posteli před sebe. Opřela jsem se o jeho stehna a nechala si z vlasů vyplést závoj a čelenku, stejně jako zlaté stužky. Rozpletené copánky a kučery mi urovnal na zádech a vytáhl si mě k sobě. Pomalu, ale jistě začal uvolňovat tkanice korzetu a každé odhalené místečko vzápětí políbil. Jemně a něžně. Ztratila jsem pojem o čase a událostech toho večera. Byla jsem šťastná a byla jsem s ním a to mi bohatě stačilo.

Kapitola III

Když jsem se ráno probudila, hned jsem věděla, že je něco jinak než by mělo být. Stále se zavřenýma očima, jsem zašátrala po své posteli. Bylo mi divné, že v ní nikdo není. Dokonce ani žádné vyhřáté, před chvilinkou opuštěné místečko. Zamžourala jsem do světla a v ten moment mi to došlo. Byla jsem doma, právě mi zazvonil budík a bylo až děsivě brzo. A taky jsem měla až neskutečně živý sen.

Vydrápala jsem se z postele a téměř poslepu nahmatala brýle. Jediný pohled na kalendář mi stačil, abych zatoužila znovu zalézt do postele. Ale už jsem byla vzhůru a mamka už to taky zaznamenala. v kuchyni rachotilo nádobí. „Kruci!“ ozvalo se tlumeně z vedlejší postele. „Proč musí vždycky dělat takový randál?“

„Protože tě chce vzbudit.“ Navlíkla jsem na sebe džíny a čisté tričko, a vydala se lovit do kuchyně. Zbytečně. Na stole už na mě čekala smažená vajíčka. Zase. „Mami uděláš mi ještě někdy i něco jiného k snídani?“

„Hele, taky si můžeš chystat snídani sama,“ zasyčela mamka od sporáku.

„Já bych ráda, ale ty moc dobře víš, že mě nenecháš.“ Zcela typická ranní konverzace. Bylo mi z ní stejně špatně jako s těch každotýdenních vajíček. Rychle jsem je do sebe naházela a vypadla z domu. Dnes byla zima. Obloha vypadala, jako že se každou chvíli roztrhne. Ruku třímající termohrnek s kafem jsem pomalu přestávala cítit. Přemýšlela jsem jestli od něj ještě někdy odlepím své prsty. Přinejhorším nebudu muset dneska nic dělat.

Těžko. Určitě by našel letovací lampu a ty prsty mi prostě radši sežehl, než aby mě pustil domů, a to ačkoli bylo 23. prosince.

Nastoupila jsem do autobusu a s mírně naštvanou grimasou se usadila na svém obvyklém místě. Hlavu v čepici jsem si opřela o chladivé sklo a zavřela oči. Možná se mi podaří zaspat zastávku.

„Ehm. Je vedle vás místo?“ ozvalo se vedle mě nesměle a já v první chvíli měla chuť namítnout, že rozhodně není, neboť můj velký zadek potřebuje obě dvě sedadla. Otevřela jsem oči, abych dotyčného poslala na nějaké jiné sedadlo v poloprázdném autobusu, ale jediným pohledem do jeho obličeje, jsem najednou přestala tuto potřebu cítit.

„Jo, jasně,“ vysoukala jsem ze sebe a přisunula se ještě blíž k oknu. Podívala jsem se ven. Obloha se mi najednou nezdála až tak ošklivá.

„Kde budete vystupovat?“ zeptal se muž vedle mě a já nemohla nic jiného než na něj zírat až do skonání světa. Byl neuvěřitelně pohledný.

„He?“ vydala jsem ze sebe. Jeho otázka mi přišla trošku podivná.

„No, jen abych věděl, kdy vám budu muset uvolnit cestu,“ řekl a hlavou ukázal k zaskládané uličce mezi námi a dveřmi.

„Aha,“ pokývala jsem hlavou a musela jsem se usmát. Normální člověk by se na to nikdy nezeptal. „Já vystupuju na Soudní.“

„Tak to máme společnou cestu. Teda alespoň tu nepatrnou část.“

„Smím se zeptat, kam to všechno stěhujete?“

„Do svého bytu,“ řekl poměrně nezúčastněně. „Právě jsem se vrátil z Finska, víte. Takže teď se vracím zpátky do svého.“ A tu se pousmál.

„Aha. Jak dlouho jste byl pryč?“ přišlo mi to jako logická otázka i na někoho koho jsem předtím v životě nepotkala.

„Čtyři roky.“

„To je dlouhý výlet.“

„To vskutku je. Já tam totiž nejel na výlet, ale za jednou Finkou.“

„A ta se teď právě rozhodla, že už to s vámi nevydrží?“

„Ne, ta se rozhodla už dávno, ale já si řekl, že když už tam jednou jsem, tak že se taky něco přiučím.“

„Takže teď mluvíte plynně finsky?“

„Myslím, že to se člověk jen tak nenaučí, ale rozhodně toho umím dost, abych vám třeba řekl, že jste krásná.“ začervenala jsem se.

„Děkuju.“

„Neděkujte, je to pravda.“ Pokývala jsem hlavou. Chvíli bylo ticho, ale moc dlouho jsem to nevydržela.

„Co tady teď budete dělat?“ zeptala jsem se. To už jsme vystupovali.

„Vracím se zpátky na své místo do naší firmy.“

„Vím, že jsem neuvěřitelně zvědavá, ale do které?“ Usmál se, až se mi z toho zastavil dech, zvedl ruku, ve které držel tašku a batoh a ukázal na budovu, která mi už tři měsíce dělala ze života peklo.

„To nemyslíte vážně. Vy jste...“ Bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Byl to syn mého šéfa. Tedy vlastně také můj šéf. Té podoby jsem si měla všimnout dřív. „Ty jsi..“ znovu jsem se zakoktala. Teď už se regulérně smál.

„Ondra Skřivánek k vašim službám. Teda vlastně k tvým, Margo. Docela se divím, žes mě nepoznala, zas tolik jsem se přece nezměnil.“ Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo spíš brečet, ale když se mi o něm v noci zdálo, tak vypadal jinak. Vlastně vypadal jako tenkrát, když jsem ho viděla naposledy, ale teď vypadal mnohem lépe. Vyrostl. Když použiji jedno klišé, které ovšem dokonale vystihuje situaci, řeknu vám, že zmužněl. A líbil se mi ještě víc, než když před osmi lety utekl do Anglie.

Když jsme tak společně kráčeli do práce, oba ověšení jeho věcmi, napadlo mě, že jsem asi trochu věštkyně a že třeba nejsem až tak daleko od svého šťastného konce. Kdo ví.

...And they lived happily ever after...