Hádka

Na prach a na popel nechat se rozpadnout.
V mrazivém žáru měsíce docela vychladnout.
Pro věčnost nevrátit se zpátky.
Být loutkou se zcuchanými drátky.

Jediný moly prožraný plyšák,
unikl před aktem zkázy.
Pláčeš si v koutku a lámeš skicák.
Čekáš, kdo ti nůž do zad vrazí.

Cítíš se jako šroub,
vytočená do půl těla,
a moc bys chtěla býti hloub,
kéž by ta bolest přebolela.

Uplakaná okna jsou rozstříštěná pavučinou,
cáry duše, střípky těla, potůčky krve se řinou.
Vázy obrazů, třísky látek,
jakoby ďáblové měli svátek.

A z obyčejných nepořádků
se míchanice kousků stala.
A kolik bylo výbuchů?
Jen jeden! Zlost ti ho dala.

Všechno spálené je žhavými plameny,
krčíš se zraněná a vzlyky neustanou,
krví jsi potažená a žádná není tvou.
Tisíce vzpomínek tam v koutku u stěny
                                                                     leží bez hnutí...