Nehoda

Sedím v pokoji. Sama. Zabalená v dece. Na okno bubnují kapky deště. Z oblohy spadají divoké proudy vody a na zemi se spojují v bouřící potok. Zablesklo se. Zazněl hrom. Bouřka je blízko, neklidná, roztržitá. Umírám touhou vyběhnout do deště, cítit kapky vody na holé kůži, proplétat se mezi provazy vody a skákat do kaluží, ale nemohu.

Dveře od pokoje se otevřely. Ani jsem, zahloubaná do svých myšlenek, neslyšela kroky na schodech. „Přišel za tebou Jirka.“ říká mamka, zatímco na stolek staví čaj a sušenky.

‚Tak ho pošli‘ odpovím. Pohladí mě po tváři,

usměje se a schází zpět do přízemí. „Běž za ní.“ slyším ji dole v hale. Lehké našlapování na schodech. „Ahoj“ pozdraví a sedne si ke mně. Podívám se mu do očí. Vím, že mi rozumí i bez slov a znaků. Je na tom stejně. Vím, že ho to mrzí. Lehnu si a hlavu mu položím do klína. Hladí mě, zatímco pláču a on pláče se mnou. Byl to jeho bratr…

***

„Kristýno jdeš už?!“ Markéta podupávala nohou v předsíni. Uchechtla jsem se. Podívala se na mě.

„To jí to vždycky trvá tak dlouho?“

‚Ano, a to se chystá už od rána.‘

Usmála se. „To víš, velké rande.“

‚Kdyby to aspoň bylo rande, jenže ono není, je to jenom obyčejný pokus, jak zase upoutat Kubovu pozornost.‘ znakovala jsem nakvašeně.

„Máš pravdu“ přikývla.

Pokrčila jsem rameny. ‚To já často.‘

Zasmála se. „No konečně. To ti to trvalo. Dobrý.“ Vymóděná Krista stojí na schodech.

„Káťo vážně nechceš jít s námi?“

‚Byla bych za blázna.‘ odtušila jsem.

„Jak chceš?“ políbí mě na tvář a odchází. Vracím se zpátky do pokoje. Všude jsou rozházené věci, které vyřadila, jako nevhodné na takovou událost. To ona je z nás ta akčnější. Věčně nakupuje a chodí na různé párty, zatímco já zůstávám doma. Radši. Nerada chodím mezi lidi. Nerozumí mi a koukají na mě jako na něco, co by se mělo zlikvidovat.

I do školy chodím odpoledne a o víkendech a navíc mám svůj individuální studijní plán. Kantoři za mnou chodí i domů. Málokdo ví, že Týna má dvojče. Pardon. Němé dvojče.

Nemluvím, ale nejsem hluchá a ani blbá. Mí přátelé se kvůli mně museli naučit znakovat, ale nepřekáží nám to. Není to tak těžké, jak by se zdálo a když něčemu nerozumí, tak jim to napíšu.

„Ahoj zlatíčko!“

‚Ahoj mami. Jak jsi se dneska měla?‘

„Docela dobře. Týna už odešla?“

‚Ano. Markéta na ni málem začala ječet, ale moc jí to slušelo.‘

„A ty ses měla jak?“

‚Normálně. Učila jsem se, hrála jsem na klavír, posuzovala sem Týnino vzezření a teď to jdu po ní všecko uklidit.‘ usmála jsem se. Úsměv mi oplatila a objala mě.

„Půjdu uvařit večeři. A vůbec, proč jsi nešla s nimi? Občas musíš mezi lidi. Bude ti sedmnáct, nemůžeš být pořád zavřená sama doma.“

‚A je to tu zas. Mami, ty se mě chceš zbavit?‘ zavrtěla jsem hlavou.

„Jen chci, aby ses bavila jako tví vrstevníci.“

‚Udělá ti to radost?‘ zeptala jsem se sklesle.

Pokývala hlavou. ‚Tak já se jdu obléct.‘ Naházela jsem Týniny věci zpátky do skříně, vytáhla jsem na sebe něco víc, než odrbané tepláky a děravé tričko a vyšla jsem do nočního města.

***

Vešla jsem do klubu a rozhlížela jsem se po Týně, nebo po někom, s kým bych mohla mluvit.

Můj handicap nebyl tak vidět, protože přes hlasitou hudbu stejně nikdo nic neslyšel. Sedla jsem si k baru. Věděla jsem, že se tam ségra dřív nebo později objeví. A nečekala jsem ani tak dlouho a už byla tady i s Markétou a v doprovodu dvou kluků. Odhadovala jsem, že jeden z nich je asi Kuba. Přišla jsem k nim blíž.

‚Jé! Ségra co tady děláš?‘ málem se mě lekla Týna.

‚Máti chtěla, abych taky jednou vypadla z domu.‘

„Dovolte, abych vám představila svoji sestru Katku. Káťo tohle je Honza a Jirka.“

„Ahoj.“ řekli dvojhlasně. Usmála jsem se a zvedla ruku na pozdrav. Po očku jsem se podívala na Týnu.

‚A co Kuba?‘ zeptala jsem se, když oba kluci odvrátili hlavu.

‚Jirka je jeho mladší brácha a je taky dost super. Stejně si mě nevšímá, tak co!‘ odpovědě­la mi rychle.

„Jdem tancovat!!“ zavelela Markéta a tak jsme šli.

Tancování mě nijak moc nebavilo a ani mi nešlo. Jirka měl oči jenom pro Týnu a když se Markéta s Honzou po chvíli někam vytratili, vrátila jsem se zpátky k baru.

„Ahoj Týno.“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočila a zůstala jsem stát tváří v tvář snad nejhezčímu klukovi. Tmavé vlasy mu rámovaly světlý, oválný obličej z něhož se na mě usmívaly dva zelené smaragdy a ty hravé rty. Okamžitě jsem měla chuť je políbit, ale naštěstí jsem se ovládla a otočila se zpátky k pultu.

„Ty se se mnou nebavíš? Já myslel, že jo.“ zajíkal se smíchy.

Naštvala jsem se a bylo mi jedno, jestli ze sebe udělám blázna. ‚Já nejsem Týna a ty mi nemáš co tykat.‘

‚Ty umíš znakovat?‘ zeptal se vcelku zmatený. Kývla jsem hlavou.

‚Ty jsi Týnina ségra? Nebo s ní nemáš nic společného?‘ Opět jsem přikývla.

‚Těší mě, já jsem Kuba.‘ V ten moment mi to došlo. Proto na něm ségra tak visela. Když se na mě podíval, všechno se ve mně zastavilo, jakoby zmrzlo.

‚Katka‘ odznakovala jsem nezúčastněně.

‚Můžu tě na něco pozvat?‘ Touhle otázkou mě totálně zaskočil. Kývla jsem.

‚A co si dáš?‘

‚To je jedno. Něco vyber.‘

‚Máš ráda tequillu?‘ Pokrčila jsem rameny. Zasmál se.

„Stejné a přece jiné.“ zamumlal si spíš pro sebe a objednal nám. Chvíli jsme si povídali.

‚Líbíš se mi.‘ řekl najednou. Udělala jsem pukrle.

‚Máš ráda středověk?‘ úžasem jsem

nadzvedla obočí. „Udělala jsi pukrle typické pro gotiku.“ Vyvalila jsem na něj oči.

‚Ano miluji středověk. Kdybych si mohla vybrat dobu k životu, byla by to gotika nebo alžbětinská renesance.‘

‚Moje taky‘ usmíval se na mě přes svoji skleničku. Taky jsem se usmála. Seděli jsme

spolu dlouho do rána.

‚Měla bych jít. Těšilo mě.‘ otočila jsem se a odcházela pryč. Ode dveří jsem se ohlédla.

„Počkej!“ zavolal na mě a položil peníze na bar. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Zapomněla jsem zaplatit.

‚Doprovodím Vás.‘ dvorně se uklonil a nabídl mi rámě. Musela jsem se začít smát. Zarazil se a já se smát přestala. Podíval se mi do očí a políbil mě. Zmateně jsem zalapala po dechu. Odtáhl se a tázavě nadzvedl obočí.

‚Ještě jsem se nelíbala.‘ vysvětlila jsem a cítila jak mi do tváří stoupá ruměnec. Usmál se a pokrčil rameny.

‚Všechno je jednou poprvé.‘ a znovu přitiskl naše ústa k sobě.

***

‚Týno, musím s tebou mluvit! Když jsem seděla u baru, přišel za mnou Kuba a...‘ začala jsem, ale Týna mě přerušila.

„Já vím, viděla sem vás. A než budeš pokračovat. Nebude mi vadit, když s ním budeš chodit. Jirka je docela fajn a myslím, že by z toho mohlo něco být.“

„Víš co! Mám nápad. Uděláme si dvojitý rande. Oblečem se úplně stejně a obě budem jenom znakovat. Schválně jestli nás od sebe rozpoznají!“ Bylo to ztřeštěné, ale kývla jsem. Proč taky ne?

***

Kluci přišli přesně na čas. To už o něčem svědčí. S Týnou jsme na sebe mrkly, když se každý posadil k té opačné.

‚Ahoj.‘ pozdravili oba zároveň. Musela jsem se usmát. Přišel číšník a my si objednali. Ukázaly jsme Kubovi do nápojového lístku, co si dáme a Kuba naši žádost přetlumočil. „3 krát jahodový džus s vodkou a jednu kolu, prosím.“

„Katko, jak to děláš se školou?“ zeptal se Kuba, zdánlivě nespouštějící oči z Týny, zatímco Jirkovy mezi námi pořád těkaly. Ale přesto se mi zdálo, že když začala odpovídat. Podíval se na mě a mrkl.

‚Netušila jsem, že znakuješ.‘ obrátila jsem na sebe Jirkovu pozornost.

„Naše teta je hluchoněmá. Nějak s ní mluvit musíme.“ usmál se na mě. „Já zas nevěděl, že jste dvě.“

Číšník donesl pití. Drbla jsem do Týny pod stolem. Kuba se na mě usmál. Věděl to od první vteřiny.

‚Týno, nech toho. Poznali nás.‘

„Vážně?“ zeptala se Týna. „Co nás prozradilo?“ zvedla jsem se a odešla k baru. Kuba šel za mnou, chytil mě za ruku a otočil mě k sobě.

„Usměv, oči, pohledy, a láska.“ zašeptal s pažemi obemknutými okolo mých boků. Srdce mi tlouklo o ostošest. Div, že jsem nedostala infarkt, když mě políbil.

***

„Co se děje?“ zeptal se o chvíli později.

‚Nevím, nejsem dneska ve své kůži.‘ pokrčila jsem rameny.

„Odvezu vás domů.“

‚Děkuju za pěkný večer.‘

Objal mě, a políbil. „Já děkuju tobě. Za to, že jsem tě našel. Miluju tě.“ zašeptal mi do ucha.

„Já tě taky miluju.“ odartikulovala jsem to těžko a moje hlasivky to moc nezvládly, ale on mému pokusu rozuměl.

***

Nasedli jsme do auta. Seděla jsem vedle něj vepředu a drželi jsme se za ruce. Týna si vzadu povídala s Jirkou a šťastně se usmívala. Podívala jsem se na Kubu. Usmíval se. Otočil hlavu a jeho smaragdové oči se vpíjely do mých topazových.

***

Ty oči jsou poslední co si pamatuju.

Pak už jen skřípění brzd, jak přes cestu přeběhla srna.

Protijedoucí auto dostalo smyk a v plné rychlosti vrazilo do nás.

Tak mi to řekli, ale ten skřípot mi utkvěl v paměti, jako nesmazatelná stopa. Pořád se vrací.

***

Tři týdny mě v nemocnici dávali dohromady. Byla jsem v kómatu stejně jako Týna, ale já jsem na rozdíl od ní, už doma.

Ještě se neprobrala.

Kuba a řidič druhého auta jsou mrtví, ale Jirkovi se nic nestalo. Je tady pro své rodiče a bude tady i pro Týnu, až se vzbudí.

Tak ráda bych vyběhla ven do deště a smyla všechny stopy té nehody.

Nejde to.

Kdybych to mohla vrátit. Kdybych mohla ty role vyměnit, aby tu byl se mnou, aby žil.

Bylo to poprvé a naposled co jsem něco řekla. To jediné a láskyplné slovní spojení. Že ho miluju.

Chtěla bych se jít podívat, co stojí na jeho náhrobku.

Nemůžu. Déšť smývá stopy nehody z ulice, ale nikdy je nesmyje z mé mysli a mého těla.

Tak ráda bych vyšla ven, ale nemám nohy.

Maminka vběhne do pokoje. Na tváři radostný výraz. Týna se probrala a bude v pořádku.

Jirka odchází za ní, ale slibuje, že se brzo vrátí. Bude tu i pro mě. Bude mi připomínat to, co nesmím zapomenout.

Ten pohled smaragdových očí a jejich lásku.