Vzpomínka

Vzpomínek mám plnou hlavu

a vyčistit ji nemohu,

každičký kamínek, list či trávu

a jaks mi šlápl na nohu.

A když jsi venku sekal dřevo,

aby se dalo zatopit,

mé srdce bylo pokořeno,

nechalo se polapit.

Ten odraz slunce ve tvých vlasech

a čerstvá vůně v ovzduší.

Tvůj výraz, když jsi můj cinkot zaslech.

Tvůj smích mi stoupl do uší.

Ty modré oči zazářily jasně,

když viděl jsi mě tančit pak.

Ach, jak nám spolu bylo krásně.

Do vzpomínek se vkradl mrak.

Do vlasů dopadly ti stíny,

nevidím záři úsměvu.

A zas mě popadly splíny

marně se nutím do zpěvu.

Kam ztratila se tvých očí zář?

A kam tvůj krásný smích?

A proč vzpomínka na tvou tvář,

mizí jak na jaře sníh?

Však zas ji vidím, zas ji mám s sebou,

to bude osud. Nezdá se ti?

Nebo to jenom bude tebou,

že mé myšlenky k tobě vždy zaletí.

A zas mi tě něco připomnělo.

Vždyť je to jak půl staletí,

bolet už by to nemuselo,

a další vzpomínka přiletí.

To, jak jsi těsně vedle stál

a náhle spadl do trávy,

a bláznivě se potom smál.

Bože! Ty vlasy zrzavý!

Jak u ohně sis nohy hřál

a o mě jsi se trošku bál.

Tam venku mě celou zulíbal,

a potom...ne. Nemohu dál.

Však proud vzpomínek neustal.