XXVII. Karavana

Karavana v poušti,
když se nebe stmívá.
Stíny od západu dlouží se
zašlapány pod kopyta zvířat.
Jen co tlapa tlapu překročí.
V lehkém vánku víří zrnka prachu.

Písek stále teplem sálající
za horizontem ztracen v tmavé obloze.
S ním ztrácí se i naše cesta.
Za horizontem dáme vale strachu.
Tam někde v dáli leží náš cíl.

Tam za dunou, až tlapa tlapu mine,
najdeme domov, úkryt před bouřkou.
Oázu klidu, v níž všechno bude jiné.

Karavana v poušti,
když smráká se a stíny mizí,
sní svůj sen o bezpečí stáje.
Chce najít místo, které se neopouští.
Chce mít svůj zelený bod v poušti.
Spatřit svůj kousek ráje..