pak smotat je v
jediný gordický uzel.
Uvěznění ve
spleti temných uliček
a pod krkem mít
ostrou chladnou ocel.
Utíkat neznámo
kam, nevědět proč.
Zavřít oči a
vidět tváře,
jak listy slisované
do herbáře.
V hlavě ti hlodá
červotoč.
Utíkáš a přitom
stojíš na místě.
Nepoznáváš to
uvnitř ani vně.
Poslední polibek a
pohlazení
a přesto cítíš
se ve vězení.
Netroufáš si spát,
máš strach o realitu.
I se svými sny si
zalez do úkrytu.
Mezi prsty si
prosíváš slzy
jsou slané potem a
černou tuší.
Ještě jsi tady a
odchod už tě mrzí
a ani nevíš, jak
moc ti to sluší.
Šátráš ve tmě,
abys našla ruce.
Bolestí pláčeš,
jak buší ti srdce.
Chceš utéct pryč,
však stále jsi tady.
Marně hledáš klíč
ke dveřím do zahrady.
Poutám tě k sobě
aniž to tušíš.
Sliby co ti dám,
vždycky zrušíš.
Klopýtneš pokaždé
v posledním kroku.
Stojíš na římse
neschopna skoku.
Netroufáš si spát,
máš strach o realitu.
I se svými sny si
zalez do úkrytu.
Vím že trpíš,
nedržím tě tady.
Chápu, že každý
má své vady.
Ale i když tě
vyhodím, vracíš se zpět,
jak dlouho to chceme
takhle vydržet?
Sama před sebou
utíkáš ke mně.
Víš, že tě
podržím, vždy a pevně.
Se slzami v očích
mě prosíš. „Zůstaň“
Místo odpovědi mi
zamkneš ústa.
A pak jsi zase jako
na jehlách,
rve mi to duši, mám
o tebe strach.
Jen jedno tělo na
dvě osobnosti
řekni, co je snem a
co skutečností.
Netroufám si spát,
mám strach o realitu.
I se svými sny se
schovám do úkrytu.
Žádné komentáře:
Okomentovat