Pýthia

Potácím se tichem, marně trhám hlavou,

obrazy se k mým očím už nikdy nedostanou.

Za sebou slyším kroky a cítím něčí dech.

Moc dobře vím, kdo k nám jde po schodech.

Nejsem ztracená v čase a prostoru

ač před zrakem ztraceným mám pokoru.

Stačí mi zřít z kalné vody studnice vědění,

lidské oči nestačí k vyvolání vidění.

Ať navěky zůstanu sama v šeru světa

zde spatřena může být i nevyřčená věta.

Zvuky jsou hlasitější a skvělý je hmat,

jsem největší z Věštkyň, co víc si přát.

Ve slepém světě chybí barvy střípků,

ale my vidíme světla vašich zítřků.