Mládí

Psí štěkot a ozvěna kroků,

na tváři mě šimrá cizí dech.

Spávám s ním už kolik roků,

lapená lží ve čtyřech zdech.

Okno přivábilo noční můru,

vánek třepe záclonou jak duch,

je po třetí a já jsem vzhůru,

zalykám se horkem, chybí mi vzduch.

Dvě vařící ruce mi svírají boky,

zátylek zvlhlý lepkavým potem.

I ptáci přestali zpívat své sloky,

žhavá noc je uhrála matem.

Jen v dálce řeka monotóně zpívá

a dává tušit, že ještě žijem.

Žadný list se větrem nezachvívá,

vzdálená kytara mi hraje rekviem.

Tu píseň pro mě složil v mládí

a já byla celá štěstím bez sebe,

dobře jsem věděla, že mě svádí,

když mé jméno volal do nebe.

Na ty časy lze už jen vzpomínat,

protože na čas jsme příliš krátký.

Je škoda hlasu, co chtěl zpívat,

teď je dobrý jen vnučkám na pohádky.

Zatímco on leží klidně a bez hnutí,

já šiju sebou jak za mlada,

mé myšlenky si volně světem letí,

počítám, zda mám ho pořád ráda.

Tichý smích a otáčení klíče v zámku,

to jak se děti vrací z flámu.

To oni mě vytáhli z náruče spánku,

opilý šepot ze mě dělá mámu.

„Kde jste zas byli?!“ Mám chuť se ptát

a kázat, na zadek jim vyplácet.

Tomu pocitu se nejde neusmát,

byla jsem bez něj už pátnáct let.

Únavou zívám a oči se klíží,

ještě se zadívám na jeho rty,

tiše si povzdechnu, spánek se blíží.

Sevře mi ruku a šeptá: „Lásko už spi.“