Bouřka

Neslyšně vzdychající zrnka písku,

žlutá jak okvětí šafránů.

Pod kůží mám zadřenou třísku,

na hrudi krvácející ránu.

Kulhavá v roztrhaném plášti,

cípy sukně umolousané od bláta,

čapku ušitou z nebeské zášti,

mošna hladem boubelatá.

Až dopadne poslední smítko

na dno hodin přesýpacích,

krev rozvíří havraní pírko,

zem bude mučednicí.

Žhavé železo, kov roztavený,

rozpálené do běla úderem hromu.

Svět bičem blesku ochromený.

Stojím v dešti, neschopna jít domů.

Pálí mne oči z potoků slz

a ruce trnou ledovými trny.

Až ráno slunce opustí svou tvrz,

propustí mě jeho ohnivé plameny.