Do Dětství

Babičce..

Když první hvězda vzplála,

má duše náhle hrála

a v očích měla jsem pár kapek rosy.

Na dávné chvíle vzpomínala jsem,

kdy ráchali jsme se v létě bosí

v medvědí tůni a pod jezem.

Tu tenkrát ještě zakrývaly stromy,

skláněly se k nám ze svých výšin.

V korunách zpívali kosi.

Když slunce dávno zapadlé už zapomnělo hřát

a červánky ze strachu zrůžověly a vybledly,

utřela jsem si kapky co mne na tváři lechtaly

a věděla jsem, že nemám proč se bát.

Mé srdce, prý dávno těžké a kamené

se zatetelilo blahem,

když zaslechlo zurčení lučního pramene.

Tu vzpomínala jsem na podzim

na širá kola ocúnů, co otíraly se mi jemně o kotníky.

V myšlenkách počítám, kolik už uběhlo vody

a kolik kapek rosy se roztříštilo o kámen,

když padaly ze zelených listů olší.

Když ozval se drozd a houkání sýčka,

vzpomněla jsem si, že jsem doma,

tam, kam patřím, tam, kde mám být.

Jsem tady, kde vždy najdu pro srdce klid.

Pak mi hlavou proletělo Tvoje povídání

a já viděla starého vodníka u vrby,

jak si plní dýmku puškvorcovým tabákem.

A když zabafal, citíla jsem tu jemnou vůni.

Bludička mi svítila lucernou

a rusalky mi zase mávaly z rajského paloučku za potokem.

A já veděla, že až se zase vrátím,

najdu je tu a Tebe s nimi.

Sednu si na strarý most, zakryju se stromy.

Budu čekat, dokud nebude ticho

a slunce nezapadne za obzor.

Není kam pospíchat...