Otylka

Teskné jsou myšlenky otylé slečny

na její život teď tak neskutečný.

Ztracený v mukách pomíjivé krásy,

kdy zapomínáme na zlé časy.

A pak jsou horší chvíle v řadě,

jako když stojíte frontu na úřadě

a ze všech pórů pot vám kape.

Když někdo do ucha vám šeptá „Srabe!“

Obluda, div, že nemáte zrcadlo.

Namísto vrcholu klesáte na dno.

Chtěli byste je nečím probodnout,

raději jděte něco zobnout.

Váha skučí teskně jak Niagára.

Kouříte, ač dávno přešla chuť na cigára.

Je těžké vrátit se zas zpátky,

když blbá bloncka vytáhne podpatky.

Tak rychle schovat střelné zbraně,

jděte na to hezky ladně.

(Ať neskončíte zase na dně)

Lynčovat už není in.

Vyzkoušejte na ně cyanin.

A antrax přidejte jim taky,

nechť zkončí stejně jako vraky.

No dobře dobře. Nohu z plynu.

Zastrčte hlavu pod peřinu.

Přechytračte svůj vlastní osud,

žijte si šťastně, tak jak dosud.

Nic pořádně, vše jen napůl.

Nech toho už nosí na stůl.