Zakletá

Hříšně měkké linky pousmátých rtů.

Propadám kouzlu svědomí.

Vědomě vypouštím trpké chvilky.

Stále cítím hřejivý dotek tvých prstů.

Zakletá v pohádkovém kraji,

kde hudebníci krále k tanci hrají

a stěny ze zlata blyští se knoty svíček.

Ve vzduchu vůně čajových růžiček.

Krajky a látky nebeských končin

ve víru hudby se linou v kruhu.

Řady mužů obletující dámy z mnoha příčin

na zdi pak vlajka ze dvou pruhů.

Kdo k tanci vyzve prostou divku,

již krásné šaty nezdobí,

co nemá příliš čiré krásy ve vínku,

ač milá je, miluje a nezlobí.

Z tmavé věže pozoruji blyštivý rej.

Přeji si být mezi nimi, děj se co děj.

Můj princi ztracený v zelené žabí kůži,

podej mým zkřehlým rtům rudou růži.

Navzdory slibům jsem stále v pasti,

zakletá uvnitř svého neštěstí.

Jen statečný muže osvobodit slečnu.

Proč žijeme v tichém neskutečnu?