Půlnoční

Popraskané rty, kouřící nový den.

Každý je v něm sám. Jen sám a samoten.

Kaluže krve na stezkách cest.

Jsi mou hvězdou, co vynese mě do nebes.

Pláču a roním slzy,

zalykám se potem moře.

Netoužím po ničem,

než ukončit své hoře.

Jsem básníkem minulosti.

Verše mi splynou ze rtů.

Unikám ze světa, hledám kosti.

Zaznamenám kousky nezbedných pobertů.

Na nočním chodníku ozvěny hlasů,

splývají v jedno v hlubinách času.

Pocit, že nekonečno není vším.

Jsi na dosah, přesto tě nechytím.

Umírám touhou vyvrátit lež, která je skutečností.

Odpřísáhlé sliby věrných ochočených hřebců,

poselství ukryté v dopisech milenců.

Polichocená pýcha, hranice pošetilosti.

Půlnoční město nakažené tmou,

tiché kroky kráčející za sebou

a vítr v rozpuštěných dlouhých vlasech.

Když na to nepříjdeš hned, tak snad časem.