Ante Gravis

Jsem pozůstatkem snu
a hlava se mi točí.
Střípky z probdělých dnů.
Hromada těl na kolotoči.

Nože havraních perutí
zas krátí oblohu tmy.
Zapomeň na sny
a zapomeň na přání.

Jsi sám a nemáš ani zdání.
Sám na obloze beze světla.
Máš pocit, že jsi bílá,
ne černá.

Temné vzorce krajky na rubáši
ač nevíš, co se patří či sluší.
Stříbrné odlesky zářivých světel.
Ty víš. Anděl jež navždy byl zatracen.

Jenž pozemské odpuštění si nezasloužil.
Však nejsi temný, jsi krotkým hříbětem,
bez tvarů, beze světla. Jen tvá křídla
na první pohled temná se zdají.

Šedé tóny na koncích jejich špiček,
světlé šmouhy. Něha červených růžiček.
Bezejmenná si navždy v jeho svazku,
co chodí světem sama. Sama a bez závazků.

Světem, jenž trpí. Navždy věrně tvá.
Z temných větví houká sova.
Záře luceren, oranžová a čistá.
Jsi navždy náš! Vyvaruj se!
                                                Je po všem...