Ad Gravis

Každou vteřinu, noc, co noc,
dvě bílá slůvka příjdou mi na pomoc.
Tmavé stíny šera nebe,
navždy připomínají mi tebe.

Bezduché větvičky.
Ve spárech ze rtů
nezapomenu tvou tvář
a ruce z kamene.

Jsem tvá a ruce zebou.
Navždy už budu s tebou.
Ztracená v zášti smutku.
Ty víš, spálím poslední fotku.

A kousky sněhu,
co se třpytí ve světlech noci.
Jsem tu sama.
Sama a bez pomoci.

Sama v obětí tísnivé mlhy.
Nemohu dál.
Červené stuhy obepínají mé srdce.
A duši z těla mi vyrve každiččké slovo.

Pomalu umírám a zášti je mnoho.
Plameny svíček, jak dvě cizí těla.
Kousek z čajových lžiček.
Jsem odumřelá.

Tráva, co neroste. Jen zetlelé listí.
Ztracené hrsti,
tichých tonů pár. 
Chycená v havraní spár.
 
Černá jsou oblaka na obloze něhy.
Rty obepínají studené, zmrzlé sněhy
a křoví ze stěn temných.
Ztrácíš se ve snech dávných.

Dlaždice skládanek,
jedna za druhou obsáhnou svět.
Byl jsi múzou mou.

Na tvém hrobě květiny povadlé.
Jen slzy skanou
a prsty prokřehlé.
Slzy neustanou.