Básnířka

Jak mohu básně psát?
Vše bylo řečeno.
Nemohu více milovat,
srdce je zmučeno.

Zmizela touha, co tak pálí,
není, kdo by ji rozdmýchal.
Přílivy správných slov, co vše ustály,
jako by někdo zničil, rozdupal.

Jsem podivně prázdná
a přece přeplněná okamžiky.
Chtěla bych pro ně souvětí krásná,
jenže ty neseženu u trafiky.

Jak stát se umělcem na počkání,
když není nikdo, kdo by mě sved,
až šla bych s ruměncem na pokání,
za otčenáš vyměnila bych tohle hned.

Připadám si jak chlupatá deka,
když každý řádek musím páčit.
A pak se zaseknu a srdce přetéká,
a ani jedno slovo nemůže stačit.
 
Jsem prokletá tíhou věků,
jak matička obřího soukolí.
Ztracená a je mi do breku.
Pro báseň udělám cokoli.

Světélko ve tmě hoří a plápolá,
lezu už sama sobě krkem.
Slova otáčím pořád dokola.
Jsem Goliáš bez Davida s prakem.

Neviditelný boj dvou titánů,
jenž soupeří o větší moc.
Poháněná křídly havranů,
nebeská bárka mi letí na pomoc...

A já ji spálím, jak papír chytne,
když setká se s mým pohledem.
Dva protichůdné světy, a nitro mít klidné
to my básníci dovedem...