o
Damonovi
Třepetavá tíha padá na
víčka chladu.
Propadáš se světlem
domů, na zahradu.
Tvá andělská křídla
brzdí pád.
Co to zas bylo za nápad.
Lenivě spadneš do trávy,
díváš se lidem nad
hlavy,
pozoruješ nebe modravé.
Z domu přichází
kroky zkoumavé.
Otočíš se a zíráš do
prázdna.
Mají tě snad všichni za
blázna?
Utopená jsi v bílé
mlze.
Do očí pohlédnout chceš
mu tuze.
Být ukrytá v pevném
náručí,
co bezpečí a lásku
zaručí.
Pod prsty napjatý černý
samet.
Pro ten úsměv udělala
bys přemet.
Černý havran však mizí
do neznáma,
tys na zemi zůstala sama.
Princezna temnot s časem
věků,
andělů křídla a bolest
vzteku.
Vrátí se zpátky, jen ty
to víš,
pak své rty k jeho
přiblížíš.
Navždy už vás nic
nezastaví.
Jen přiznat, že to on ti
chybí.
Žádné komentáře:
Okomentovat