Já zmírám v kraji hlubokém.
Propast, jež vynese mě do nebes.
Utápím se v tvém moři širokém.
Propadám se do světel za setmění.
Nemohu a nechci uprchnout.
Klopýtavé nádechy a uzardění,
plameny lásky, jež nechce vychladnout.
Prohrávám ačkoli vítězím.
Jsem smutným trubadúrem zašlých časů.
Krajinou omšelou prachem.
Kráskou bez lidského hlasu.
Andělem zániku, jež nedá ti nebe
a smírčí soud bez práva.
Copánek z vlasů, co nemají duši
a silou nevyřčených kleteb.
Oprátka z mýdlové bubliny,
samotná a tichá střela,
vkradená do srdce vášně.
Žíznivá touha alkoholu na kraji večera.
Poslední maličkost ve starém bytě,
opuštěný komín, bez krbové římsy.
Pláčem co ubývá na úbytě,
že je snem a není čímsi.
Proplakané noci bez zjevných představ světa
a veta po životě bez lidskosti.
Jedna věčná ač nevyřčená věta.
Samota v andělské víře statečnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat