Ticho

Když práskly dveře,
v zámku cvaklo,
jediné co zde zůstalo,
bylo to ticho jež nevymizí.
Jakmile luskneš prsty
vrátí se zpátky
z tmavých koutů,
kam snažíš se ho zamáčknout,
jak plíživého pavouka,
co straší tě, když se tu potlouká!
Máš z něj strach.

To ticho měl jsi za soupeře,
do prasklin, záhybů se vsáklo,
tvé napětí jen vzrůstalo,
svým vlastním pocitům byl jsi cizí.
Přes kličky, smyčky
a všechny zkratky,
nezbavíš se darmožroutů
ač snažíš se ho rozmáčknout.
Hřebík do rakve ticho zatlouká,
nechť popel tvůj se rozfouká
až obrátíš se v prach.