beznaděj

Chce se mi umřít.

A už nemám komu bych to řekla.

Už tolikrát jsem slyšela: Nech to být.

Stejně s ním nic neuděláš.

Sám musí zjistit jaká je.

Bude ti bez něj líp.

Trápíš jenom sebe.

Chce se mi umřít.

Já se snažím nemyslet.

Zapomenout.

Pokračovat.

Jenže je to čím dál horší.

Jako bych nebyla nikdo.

Třetina života vyhozená oknem jedoucího vlaku.

Jakoby na mne nikdy nic nezáleželo.

Všichni se beze mne obejdou.

Ten poslední článek řetězu, 

který jde odepnout.

Který jde nahradit.

Až příliš jednoduše.

Chce se mi umřít.

Nemyslet.

Zapomenout.

Ukončit.

Tu bolest při každém nádechu.

Pohledu.

Při každém úsměvu.

Doteku.

Pokaždé, když vidím svého syna.

Je jako zrcadlo věcí, které už nechci vídat.

Příliš to bolí.

Představa samoty.

Ztráty.

Nezájmu.

Lhostejnosti.

Chce se mi zemřít.

A přece stále ještě dýchám.

I když netuším proč.