XLIII. Pieta

Pod smaragdovým baldachýnem
má múza věčně spí.
Listí její lůžko obestírá
závojem mlhavým.
Spí tiše, slz už vyplakala dosti,
bolest pominula, stejně jako zlosti.
Bělostné vlasy halí její líce,
jak holubičí křídla oblohu.
Třpyt v očích - plamen svíce
nezkazí slzy oblaků.
Pod smaragdovým baldachýnem
jednou spočine i má tvář.
Unavené tělo a vlasy bílé,
pak budou pozorovat hvězdnou zář.