Chrlič

Pozorujíc soumrak dne,
přemýšlím nad žitím,
usazená na římse,
ještě se dolů neřítím.

Dech vzduchu jde kolem uší,
poletuje povětřím,
kalné úvahy mi ruší,
jen siluet plachý stín.

Stružka deště mi z úst kape,
v očích pálí měkký mech.
Polštářky heboučkých tlapek
marně svírám ve spárech.

Šeptají mi ztichlá křídla
o mých dávných životech.
Vzpomínkám se neuhlídá
hlídač s tíhou na bedrech.

Stačí skočit a uniknout trestu,
roztříštit se v hvězdný prach,
domů do nebes uzavřít cestu
- pak i chrlič jímá strach.