XV. Hory

Marnivé jsou ve své kráse,
tvář halí do zavoje z mraků,
jež na obloze rozpínají se,
ukrývají je dychtivým zrakům.

Růžové vrcholky se něžně tyčí k nebi
s úsvitem přichází jejich čas.
S nocí zas halí se do hedvábí,
ty staleté pevnosti smutků i krás.

Samotné, tiché a nebesky klidné,
stojí zde zpříma, tak vznešené,
jakoby usnuly na pokraji dne.
Vzbudit je bylo by ničemné.