Zármutek

V závoji z černého sametu
pár rudých teček místo očí.
Stezky slz ztracené ve zlykotu,
jak stará deska která škrčí.

Odnikud nikam temná cesta,
kde konec není začátek.
Do okamžiku se nevmněstná
a kdekdo chce ji nazpátek.

V závějích sněhu uprostřed léta
jsou listy žluté od slunce
a v nich je ukryt smysl světa,
jak vzkaz vyrytý v omítce.

Stopy zamrzlé v bludném kruhu,
ruce spjaté k modlitbě.
Zázrakem na konci spatříš duhu.
Zrcadlo života nevybledlé.