Triglav

V náručí z bílého sametu,

když noc se ke dni přiklání,

procitá mramorová socha horské paní.

Pod růžovou oblohou tuším její siluetu.

Z úst vykrojených polibky nebeských slz,

splyne horký dech, co orosí tvá víčka.

Na jezerní hladině spatříš barevná sklíčka

a vůně dechu, sladce medová, prostoupí tě skrz.

A rudý přísvit halí ji do karmínu,

pak vstává v šatech z bělostné krajky.

Místo perel zdobí ji sněhové krystalky.

Ty ztichlý ukrýváš se v jejím stínu.

V tom ranním tichu pod horami

setrváš bez hnutí a pln úžasu.

Oněměls pohledem na její krásu,

jež nebledne pod hvězdami.

T.