Voják

Ulice z padlých těl a nebe krvavé,

slzami andělů skropená spálená zem.

Pod kůly v hromadách trupy bezhlavé

všechno načichlé kyselým potem.

Dým z tabáků, jak mračno nad nimi.

Atmosféra houstne, hodinky tikají.

Co stane se s vámi, nyní nezbytnými,

jaké noční můry vás ještě čekají.

I vy jednou budete na obtíž

a pak z vás také zbyde prach.

Jen to, že tomu nevěříš

ti z kostí nevyžene strach.

Ocelová dlaň ti víčka jemně přivře

a ústa zalepí ti hedvábným šátkem.

Kostky jsou vrženy, už nejsi ve hře.

Jednou tvá smrt se stane svátkem.

Bojuj a kolem kopej, vojáku bezejména,

svou zemi miloval jsi víc než vlastní duši.

A každá hezká vzpomínka ti byla odebrána,

jen abys vraždil jak se pro velkou říši sluší.

Ta válka byla krutá pro obě strany.

Sám posuď kdo z nás odnesl ji více.

Mě pořezali její ostré hrany,

však nad tvým tělem plane svíce.

Vzdávám ti hold muži zahubený.

Nebyl to můj ani tvůj boj

a tvoje oběť byla bez příčiny.

Oni tě nutili obléci stejnokroj.

„Byla by sebevražda vzepřít se vládě

a kolik zla as můžem vykonat?“

Svou spásu jsi marně hledal v armádě.

Teď když to víš je pozdě litovat.

K tvým nohám věnec položit jsem chtěla

za to, že jsi nás nevydal přímo katu.

Za vlastní vyměnil jsi naše těla

a na krk pověsil si konopnou kravatu.