Sněhoví skřítci

Potichu našlapují malé nožky,

lehké krůčky, jen co noha nohu mine.

Po světě rozhlíží se třpytivými očky.

Vše na světě zdá se jim nové, jiné.

Havraní perutě, tuláci světla.

Andělé sestoupivší z nebes,

pod jejich dotekem země rozkvetla.

Tentam je všechen hněv, žal a děs.

Zlehounka šustí bílé peří.

Já slyším jejich tichý smích.

Vím, že mi to nikdo neuvěří,

stopy už zanesl čerstvý sníh.

Ve vodním zrcadle z kapek rosy,

vzhlíželi se jejich krásné tváře.

Běhali po zahradě veselí a bosí.

Já za tu pravdu půjdu do žaláře.

S nádechem čerstvého vzduchu

cítíte jejich vůni slunce

a když dopřejete sluchu

poznáte, že plavali v naší tůňce.

Bylo jim krásně a bylo jim do zpěvu

než kdosi na ně začal zhurta.

Pak zmizel z tváří stín úsměvu,

krásná země k nim byla krutá.

Však nejsou dlouho mimo zemi

stýská se jim po ráji

ač byli z něho zapuzeni

rádi prochází se v lidském kraji.

Potichu našlapují malé nožky,

lehké krůčky, jen co noha nohu mine.

Po světě rozhlíží se třpytivými očky,

vše zdá se jim nové a jiné.