Růže

Pro Lucy, mou z nejmilejších...

 

Ve váze vzdychá

květina zaschlého času.

Vadne a nedýchá.

Někdo jí sebral krásu.

Naplněné okamžiky,

jsou její listy křehké.

Trny ostré, jako dýky,

plátky, jako vánek lehké.

Příběh zvolna rozmotaný,

skrývá svoji pravou tvář.

Z lásky byl to kvítek daný,

pro tu, jež má svatozář.

Zalyká se dívka pláčem,

trne nad zlým osudem.

Každá růže zhyne s časem.

I my tu jednou nebudem.

Avšak náhle růže vstává.

Připomíná krásu dne.

Temnota se jí vzdává.

Ke světlu se hrdě pne.

Věčně růže bude žít,

pro dívku jíž jsem ji dala.

Měsíc nad ní bude bdít,

aby vzpomínka nás hřála.