Slavík

Procitám ze sna.
Jsem tanečnicí o pavoučích nožkách.
A líně kloužu ze dna.
Chutné stíny krve, piju po troškách.

Lapená v kapce slzy,
Průhledné světlem,
Neprůchodné tělem.
Pláču. Světe! Jsi drzý!

A zlý. Pichlavé trní zaryté ve spánku.
Samota tíží a láska zmírá. Mám na kahánku.
Zmírá jak svíčka, již zakryl si do džbánku.
Klopýtám tmou. Jen s párem topánků.

Jsem Slavíkem obětovaným růži.
Má památka zalitá blátem.
U srdce jediná stopa po noži.
Mou mysl překryje černý satén.

Utlačované vzlyky se derou na světlo.
Ztracená v poušti světa, nedýchám.
Nechtěné malé dítě, co jen se pletlo.
Netruchlím a rychle pospíchám.

Jen ať jsem pryč! Zmizelá!
S lanem a oprátkou od kata.
Bez lásky, touhy, manžela.
Kéž by to byla odplata.