Zmatená

Jsem malé dítě
vytržené ze sna.
A ty to víš.
A věříš čemu chceš,
přestože nevidíš.

Podobáš se neznámému.
Jsem v krizi.
S věčně zapnutou televizí,
kriticky koukám kolem
a nenechávám se chladnou.

Pitomec mládí,
jež vzal by zpět.
A nelze netrpět.
Žít bez lásky a milovat,
mít to věčně, napořád.

Obrazotvornost světa
jsou slova,
a jsou věty.
A nikdo za ně nevidí.
tupě vrážíme do lidí.
 
Jsme omezení sami sebou.
A já hloupostí.
Tupou vírou v lásku,
ovlivněná srdcem,
které možná cítí.

Věčně mimo bytí.
Nezpitá pod obraz.
Unikám do Fantazie,
prchám před skutečností,
která mi uniká.

Stal ses mým gordickým uzlem,
a já nemám žádný meč.
Nekonečný hlavolam
mé vlastní mysli.
Dívka zbloudilá.

Nahá v Evině rouše,
je moje duše Tobě skrytá,
co trýzeň nekonečnou skýtá mému bytí.
Ve vlastní síti,
rybí tělo se teď zmítá.

A slova nejsou čím se zdají,
obrazy se ve snách rozplývají.
Ukážou směr jen zasvěceným.
A jiní na pokraji smrti,
zůstanou před branami Nebe tlíti.