Posedlá

Měkké stíny světla,
tonou ve tmě.
Jsi ukrytá v tichu stromů,
slunce zapadá, prodlužuje stíny.

Tma se vykrádá ze všech koutů.
Přeješ si zastavit čas,
zachytit okamžik.
Každou vteřinou ztratíš se ve tmě.

Slzy nepominou,
skrápí tvé tváře.
Jsi vytržená z kalendáře,
po zádech běhá ti mráz.

Konečky prstů pálí.
Jsou žhavé jako uhlíky,
jen dotyk cizí kůže je zchladí,
nebo rozpálí do běla.

Lechtá tě pouhý pohled.
Roztáváš, nemůžeš to zachytit,
ztracena v mezisvětě,
lapena pavučinou.

Záříš, jsi hvězdou
co vidí i slepí.
Ukřižovaná měkkým teplem
nejsi mravencem, který necítí.

Jsi ženou uzamčenou v cele,
čekající na nepřítele.
Jsi těsně před popravou,
jsi mužskou potravou.

A přesto po něm toužíš,
pro něj se věčně soužíš.
Obětuješ všechno!
I světa světlo...