Jen Tě najít,
v mléčné stěně
nevidění.
Je skutečná?
Existuje jenom ve snu?
Jsem tu, nebo spím?
Hmotná, či duše bez
těla,
cítím Tě konečky
prstů.
Trním se prodírám,
jsem vzdálená světu.
Ve stínu buků,
vyhýbám se zvukům.
Vypátrám Tě jako
netopýr.
Nemáš kam uniknout.
Podivně šedé světlo
halící údolí,
Tě neskryje na věky.
Stačí se zastavit a
pohlédnout srdcem,
nespoutaným chtíčem
těla.
Otevřít brány světla,
ztratit se v korunách,
kde jsou poslední dechy
klína rozzářené sluncem.
Do hlubin měkkých tónů
se propadám,
v uších mi sviští
vítr, rozkvétám.
Vydechnu naposled, nechám
si o Tobě zdát.
Poznám Tě nazpaměť,
vím, máš mě rád.
Pak lapen vlastním tělem,
jsi v pasti! Můj
bílý jelen,
co v mléčné mlze
se mi skryl,
na ranním slunci jsi se
zatřpytil.
Žádné komentáře:
Okomentovat