a na polštáři leží tvář.
Do jejích záhybů světlo bodá,
slepé oči však nevidí tu zář.
Z kohoutku tiše kape voda
a vlastně není o co stát.
Z úkrytu koukat se, je věčná škoda,
a zeleným očím se chce spát.
Z kohoutku tiše kape voda,
městem se táhne dutý zvon.
Tma kouká ze stropu a mne napadá,
že není náhoda, když vedle mne spí
on.
Z kohoutku tiše kape voda,
syčivě čeká až ho někdo zavře.
Do té doby však bude škoda
každé slzy, co nikdo nesetře.
Z kohoutku tiše kape voda,
vzpomínky smývá z plných plic.
Myšlenka na lásku zas v srdci hlodá,
pak mlčky vydává se do ulic.
Žádné komentáře:
Okomentovat