XXXV. Prší

Tisíce nebeských slz
mi padá na zavřená víčka.
Noc s vůní heřmánku
do spánku si nás hýčká.

Šeptá nám do uší
slova s vůní deště,
tajemná hádání
co vždy chceš slyšet ještě.

Den venku zapadá
a nepřestává pršet.
Já spánkem zmámená
už nechci více brečet.