Stíny

Na pomezí mezi večerem a nocí
slyším kanonádu ohňostroje.
Po ulici vyřvávají cvoci.
Z oken kapela hraje.

Jedenadvacet světel pode mnou bliká
nad ně bych chtěla vystoupat.
Tma na mne však leží jako deka
a já ji nedokážu skopat.

Ulpívá mi na kůži
jako nová voňavka od Diora.
Voní nebezpečně. Po muži.
Dechberoucí metafora.

Vzlyky přehlušily ticho.
Kde se vzal jejich vodopád?
Nepláču. Stínem doznívá jejich echo.
S ním i naděje mizí na západ.