Vinná

Zaslepené koutky očí v přístavišti srdce.

Temně rudé uzly lásky svazující ruce.

Až nemohu se pohnout, až mám v duši stín,

až chtěla bych se bodnout, tak hořký je můj splín.

Na kraji temného jezera, mého svědomí,

sedí dívčina osamělá, ta nikomu nic nepoví.

Na svět se dívá očima, jako dva vltavíny

a v rukou síto z mořských řas, co čistí mé viny.

V odrazu jasné hlubiny, lesknou se šupiny zlata.

Z mých třpytných očí slepecká páska sňata.

Tisíckrát procházím a prosím o odpuštění

a vždy se vracím zpět, mé viny konce není.