Mstivá

V pletencích provazců pomalu umírám.

Za šedivou záclonou z deště schovaná

v objetí ledově milosrdné tmy.

Prsty kolem Tvé nahé duše svírám.

Ve smrtelných křečích schoulená

poslední oběť Tvé krvavé msty.

Víčka jsou semknutá, zaslepená ledem

a dlaně do masa rozdrásány trny.

Vnitřnosti v oheň obráceny jedem,

s ním hořkosladké jsou i bdělé sny.

Palčivé bodání kdesi vprostřed spánků

a v uších zní mi z blesků hromy.

Uvěznil jsi mne v bludišti z krušpánku,

z něj dávno už jsou vzrostlé stromy.

Pod jejich věčně zelenou korunou,

před Tebou skrčená ve vysoké trávě.

Nechal jsi mne tam a dál brnkal strunou.

Nevím, jak odejít jsi moh tak hravě.

Mě rve to srdce a křičí duší,

jen polštář tlumí moje vzlyky.

Ptám se, jestli vůbec tušíš,

jak bolí veškeré vzpomínky.

Tíživé ticho je jedinou odpovědí

na všechny otázky, co jsem Ti kdy dala.

Ať ze světa Tě někdo zprovodí,

to z celého srdce bych si teď přála.

V pletencích provazců pomalu umíráš.

Za šedivou záclonou z deště schovaný

v objetí ledově milosrdné tmy.

Prsty kolem mé nahé duše svíráš.

Ve smrtelných křečích schoulený.

Poslední oběť mé krvavé msty.