Hřbitov

(29. 1. 2012)

Mívám zvláštní sen.

V něm madam jde pomalu ulicí.

Je krásný den.

Na stromech zpívají slavíci.

Tam v šeru za zdí vysokou

poklidný park zámecký.

Tam v tichu za zdí širokou

prokletý hřbitov městský.

Na tom hřbitově staré hroby

na útlou madam jdou mdloby.

Její drahý choť klidně leží,

pod stínem zámeckých věží.

Za soumraku z hrobu vstává

za manželkou se vydává.

V temné noci rád ji straší.

Zoufalá se stínů plaší.

U okna do zahrad usedavě pláče

a tiše se modlí k pánubohu.

Pokoje dojdi vzpurná duše,

vzpomínám na tebe seč mohu.

Dopřej mi klidu srdce moje,

nebuď mou bdělou noční můrou.

Nesvléknu své černé závoje

na to ti dám své čestné slovo.

Nevím zda-li pokoj dá jí

vždy se budím v předstihu.

Myslím však, že dům jí spálí,

spolu pak vejdou v oblohu.